Celá oblast Šumavy je místem mnoha různorodých řek, říček, potoků i pramenů. Hydrologicky spadá většina těchto toků pod úmoří Severního moře (zejména řeky Vltava a Otava). Menší část spadá do úmoří Černého moře (jedná se zejména o pohraničí).
Právě množství a síla těchto přirozených vodních toků a také napojenost na dvě úmoří byla zejména v minulosti důvodem pro stavby kanálů zajišťujících dopravu dřeva z bohatých šumavských lesů a také výstavbu mnoha náhonů usnadňující práci tehdejším obyvatelům Šumavy.
Náhony na Šumavě
Náhony neboli otevřené strouhy jsou přivaděče vody s otevřenou hladinou. Bývají buď řešeny jako nadzemní dřevěné vantroky (z německého slova Wandtrog znamenající doslova „nástěnné koryto“) nebo plechové žlaby. Zpravidla vedou vodu od jezu zcela mimo přírodní tok. Mají menší měrný spád než meandrující řečiště. Tím se postupně dostávají nad základní úroveň toku a tím získávají rozdíl hladin potřebný pro funkci vodních motorů. Stavěly se zejména z borového, občas i z dubového dřeva. Jednotlivé části byly spojeny na pero a drážku a asi po dvou metrech staženy klíny. Důležité bylo kvalitní podepření zespod, aby nedošlo k prohýbání koryta.
Mezi uměle vytvořené náhony patří desítky těch, které přiváděly vodu do mlýnů. Takových míst je na Šumavě velmi mnoho (například jen v oblasti Slavkovského lesa jich bývalo 67). Za zmínku stojí například Plánský mlýn (Planzkermühl) v Řetenicích u Stach. Usedlosti v osadě při Zlatém potoce mají tři domy, z nichž dva dříve byly mlýny. Na levém břehu potoka byl „německý mlýn“, níže na pravém břehu potoka stál „český“ mlýn. Oba tyto mlýny měly své uměle vytvořené náhony, jejichž pozůstatky jsou dodnes patrné na terénních nerovnostech.
Dalším velmi zajímavým náhonem je ten, který sloužil vodnímu mlýnu v Hoslovicích nedaleko Strakonic. Jedná se o nejstarší a jedinečně dochovaný vodní mlýn v Čechách (první zmínka o mlýnu pochází již z roku 1352), který byl poháněn vodou přiváděnou tzv. vantroky z nedalekého rybníka. Vantroky byly dřevěná koryta přiléhající ke stěně mlýna, jimiž se přiváděla vrchní voda na kolo vodního mlýnu. Vantroky navazovaly přímo na mlýnské náhony. A právě takový náhon – 150 metrů dlouhý – se nachází i v již zmíněných Hoslovicích.
Nejznámějším náhonem na Šumavě je snad ten 136 metrů dlouhý na Čeňkově pile, který leží na řece Vydře před jejím soutokem s Křemelnou. Nachází se při pravém toku v nadmořské výšce 630 m a přivádí vodu na vodní pilu, která zpracovávala dřevo z okolních šumavských lesů. V roce 1912 byla na náhonu vystavěna malá vodní elektrárna. V roce 1937 se pak začalo se stavbou nové vodní elektrárny, která je dodnes technickou památkou.
Kanály na Šumavě
Kromě náhonů se na Šumavě vyskytují i umělé kanály. V západní části Šumavy to je například pro potřeby již zmíněné Čenkovy pily Vchynicko-tetovský plavební kanál propojující řeky Křemelnou a Vydru a sloužící jako obchvat části řeky Vydry, která je pod Antýglem nesplavná. Byl vybudován v období let 1799–1801 pro knížete Karla Filipa Schwarzenberga podle plánů inženýra Josefa Rosenaeura a jeho cílem bylo zajistit dopravu palivového dřeva do Sekerského potoka a pak dále do Křemelné a do Vydry. Jedná se o pozoruhodné dílo, protože bylo postaveno ve velmi nepřístupném terénu, na žulovém podloží a o délce skoro 15 kilometrů. Aby se zabránilo poškozování dřeva, byl kanál postaven s průměrným klesáním 2,5 promile. Rychlost plutí tak odpovídá rychlosti chůze. Šířka kanálu je od pěti do sedmi metrů. Díky tomu se mohla plavit až šestimetrová polena. Dopravě dřeva pomáhaly i tzv. plavební vlny, což jsou skluzy, kde je klesání podstatně prudší. Když dřevo doplavalo ke skluzu, hromadilo se tam a pak se pomocí uvolnění stavidla celá vlna plavila až k dalšímu skluzu. Na Vchynicko-tetovském kanálu jsou taková místa tři. Malá část kanálu slouží také pro zásobování vodní nádrže elektrárny Vydra a to od roku 1942.
Ve východní části Šumavy se nachází asi nejznámější Schwarzenberský plavební kanál propojující úmoří Severního a Černého moře. Jeho délka je 44 kilometrů, v oblasti obce Jelení je veden tunelem dlouhým 400 metrů. Byl postaven v letech 1789–1822 podle projektu již zmíněného inženýra Josefa Rosenaeura na objednávku knížete Jana Nepomuka I. Ve vnitrozemí byl tehdy nedostatek dřeva a jeho cena stoupala. Vybudováním této nové vodní cesty bylo umožněno splavování polenového dříví ze Šumavy až na nové odbytiště ve Vídni. S plavbou se začínalo na konci března nebo začátkem dubna, kdy tající sníh naplnil kanál dostatkem vody. Koryto Schwarzenberského kanálu měří ve dně 1,5 – 2 metry a na horní hraně 3,5 – 4 metry. Hloubka koryta je okolo 1 metru, spád pak 2 – 7 promile. Při dobrých podmínkách mohlo být splaveno 900 – 1000 sáhů dřeva denně. Hladkou průchodnost kanálu zajišťovalo asi 200 lidí. V současnosti je zrekonstruováno asi 15 kilometrů z celkové délky kanálu. V roce 2021 by měla být dokončena oprava 3,5 kilometrů dlouhého tzv. Želnavského (Hefenkriegského) smyku spojující Schwarzenberský kanál s Vltavou. Jedná se o část s dlouhými úseky a mírnými zatáčkami zhotovenou technologií nasucho skládanými kamennými deskami, po níž se dříve plavily celé kmeny stromů.
