Šumavská krajina je mezi turisty známá především svými rašeliništi, které se v střední části Šumavy nazývají slatě. Tato rašeliniště vznikla přibližně před 10 000 lety, kdy v Evropě končila doba ledová. Zcestovalí turisté mohou snadno porovnat šumavskou přírodu například s přírodou jižní Sibiře, kde převládá tundra. Zejména oblast okolo Bajkalu připomíná díky rozšíření mokřad právě Šumavu.
Rašeliniště zabírají plochu přibližně šest tisíc hektarů a jsou především úžasnou přírodní zásobárnou vody. Bohužel v minulosti část rozlohy již zanikla a tento zánik i nadále pokračoval. Naštěstí vznikají programy na revitalizaci šumavských rašelinišť, a to především díky spolupráci Správy Národního parku Šumava spolu s přeshraničním Národním parkem Bavorský les. Zejména v současné době, kdy je vody obecně nedostatek, je toto úsilí mimořádně chvályhodné.
Vznik rašelinišť
Rašeliniště vznikají tak, že se nejspodnější vrstvy rašeliníku propadají, kdežto horní část neustále roste. Tím se rašeliniště neustále obnovují. Musí k tomu mít ale vhodné podnebí, a to na Šumavě bezesporu je. Pohoří patří stejně jako Jizerské hory nebo Beskydy k nejdeštivějším místům v České republice, krom toho je zde zvláště v zimě velmi chladno. Rašeliniště se vyznačují i osobitou flórou, která bývá na některých místech Šumavy zcela unikátní. Zde je třeba zmínit známou masožravou rostlinu – rosnatku okrouhlolistou, borovici bahenní, břízu trpasličí nebo pýreček horský.
Význam rašelinišť v krajině
Hlavním významem rašelinišť je zejména zadržování vody. Rašeliniště fungují jako houba, která nasákne vodu a tu dokáže efektivně regulovat, zejména její odtoky. Bohužel snaha o průmyslové využití rašelinišť zasadila tomuto prastarému řádu těžkou ránu. Projekty, o nichž byla řeč již výše, mají za úkol tuto jedinečnou roli rašelinišť opět oživit.
V dávné minulosti měla rašeliniště zejména religiózní či rituální význam. Věřilo se, že v mokřadech žijí duše zemřelých a často se do rašeliny také pochovávali lidé, jak se můžeme dozvídat ze zachovalých mumií především ze Skandinávie nebo Británie.
Slatě
Třebaže jsou slatě rozšířeny i v jiných pohořích, ty šumavské jsou nejznámější. V současné době jsou veřejnosti přístupné tři slatě. Jsou to:
Tříjezerní slať se nachází pod jihovýchodním svahem Oblíku (1225 m. n. m.), asi 2,5 km severozápadním směrem od obce Modrava. Jedná se o vrchovištní rašelinitě, jež je ze všech rašelinišť nejvýše položené. Naučná stezka, vybudovaná v roce 1978, dovede turisty po povalovém chodníku až ke třem jezírkům. Celková rozloha slatí je 19 hektarů. Největší jezírko má rozlohu přibližně 7 arů a je hluboké přibližně 2 metry.
Jezerní slať najdete mezi obcemi Kvilda a Horská Kvilda v první zóně NP Šumava. Rozloha slatě je 103,5 hektarů a hloubka dosahuje až 7 metrů. Ke slati vede krátká naučná stezka, doplněná osmimetrovou vyhlídkovou věží, z níž si lze prohlédnout většinu slati. Jezerní slať se každoročně umisťuje mezi nejchladnějšími místy v republice. V lednu 1987 zde byla naměřena teplota - 41,6 stupně Celsia. V zimním období je slať uzavřená.
Chalupská slať je největší rašelinnou slatí Šumavy. Může se pochlubit rozlohou 137 hektarů a patří stejně jako Jezerní slať do první zóny Národního parku Šumava. Nachází se mezi Borovými Lady a Novými Hutěmi. Na rozdíl od Tříjezerní slati a Jezerní slati, které jsou vysokohorskými slatěmi, představuje Chalupská slať přechodný typ mezi údolním a horským vrchovištěm. Nachází se v nadmořské výšce 900 - 950 m. n. m.
Naučná stezka začíná buď u informačního střediska Svinná Lada, nebo na rozcestí mezi Svinnými Ladami a Borovými Lady. Po povalovém chodníku se po 400 metrech dostanete až k rašelinnému komplexu, který se dělí na jižní, větší rašeliniště, tedy samotnou Chalupskou slať a na menší severní, zvanou Novosvětská slať.
Na Šumavě se však nachází rašelinišť mnohem víc. Jen nejsou veřejnosti přístupná. Zmiňme proto jen některé – Rokytská slať jako jedna z největších slatí s unikátními druhy fauny a flóry, Roklanská slať, nacházející se při hranici s Německem se dělí na Velkou a Malou Roklanskou slať a další slatě.
