Byly doby, kdy poctivý kovář pobýval v každé vesničce, nemluvě o městech. Nikterak jinak tomu bylo i na Šumavě. Každý šumavský kovář do svého řemesla promítal nejen díl pořádné práce, ale trochu i svou duši. Každý jeho výrobek se totiž stával, a často až dodnes je, uměleckým dílem. Práce kovářů byla dříve považována za nečistou, protože se pracovalo s tajemným ohněm.
Kováři tedy byli spíše na okraji společnosti a jejich práce a schopnosti byly obestřeny mnoha mýty a pověrami. Až v pozdějších dobách si kovář získával úctu pro svou nenahraditelnost.
Oblast šumavských hor byla odedávna bohatá na železnou rudu, kterou horníci těžili a dále postupovali kovářům. První zmínky o těžbě a zpracování železné rudy nacházíme už v době 1. století před naším letopočtem v laténských osadách Šumavy v době stradonické kultury. Keltové tehdy nejen úspěšně dolovali zlato, ale i železnou rudu, ze které velmi zruční keltští kováři vyráběli zbraně i jiné praktické nebo ozdobné předměty.
V oblasti Šumavy bylo kovářství nezbytně nutným řemeslem, na kterém přímo či nepřímo závisela další řemesla, například zemědělci, pastevci, chovatelé koní i dobytka, stavitelé, vojáci a další. V každé chalupě i v každém domku byl nějaký kus železa, který musel projít kovářskýma rukama. V pozdějších stoletích bylo například v oblasti dnešního Špičáku nebo na tzv. Rozvodí stále mnoho míst těžby. O tato území se strategickou surovinou se koneckonců vedly v 18. století našeho letopočtu časté tahanice mezi Českým královstvím a Bavorským královstvím. Spor spočíval v tom, kudy přesně vede hranice. Železná ruda znamenala dost materiálu potřebného pro kováře k výrobě zbraní. A tím sílila armáda. Konec sporu o tato území přineslo až rozhodnutí Marie Terezie z roku 1756. Ta vytyčila přesné hranice a její rozhodnutí se ctí až dodnes.
Specifickou kovárnou byl takzvaný hamr, tedy kovárna umístěná na vodním toku, kde bylo vodou poháněné kladivo neboli buchar. Nazývaly se také lesní kovárny, o kterých se dočtete ve článku Hamry na Šumavě
Nejen na Šumavě kováři používali a vlastně dodnes používají tyto základní techniky:
- Utínání – nejstarší a nejčastější kovářská technika, kdy kovář přesekne pomocí sekáče (kladiva s ostřím) materiál na dvě části. Teplota materiálu se musela dostat až na 900 stupňů Celsia u silných průměrů. Ty slabší se daly výjimečně utínat i za studena.
- Vytahování – metoda, při níž kováři zvětšovali délku daného předmětu za cenu snížení jeho tloušťky. I této techniky kováři mohou zvolit postup za studena, u kterého mohou docílit ale jen malého zvětšení délky poklepáváním na daný předmět. Účinnější je opět tepelný způsob vytahování, který například u ocele vyžaduje teplotu až 1200 stupňů Celsia. Při této metodě často museli asistovat i pomocníci, kdy kovář tloukl do železa osazovacím kladivem a jeho pomocník pak na stejné místo tluče v meziintervalu dvouručním kladivem.
- Pěchování – Jedná o opak techniky vytahování, jejíž cílem je zesílení předmětu i za cenu jeho zkrácení. U této metody kováři vždy dbají na rovnoměrné zahřátí všech konců, které se budou spojovat, aby nedošlo k deformaci a pokřivení výsledného kovaného předmětu. Zpravidla se pěchovalo zahřátím předmětu a jeho bouchnutím svisle o ocelovou desku na zemi. Tímto způsobem se například vyráběli hřeby nebo ocelové tyče.
- Rozkovávání – Cílem této metody je zvětšení šířky kovaného předmětu a to v zásadě obdobným způsobem, jako u techniky vytahování. Od středu a pak rovnoměrně do stran kováři kovají nosem kladiva.
- Ohýbání – měkkou ocel kováři ohýbají za studena kladivem o roh kovadliny. V případě tlustších průměrů kovaného předmětu kováři volí variantu rozehřátí na 800 stupňů Celsia a s pomocníkem, který rozžhavený prut přitiskne ke kovadlině, jej pak ohýbá do požadovaného tvaru. Kruhové, zaoblené tvary se ohýbají podle špičky kovadliny.
- Probíjení – pokud chce kovář udělat do oceli díru, je tato metoda tou nejjednodušší, jakou může zvolit. Prakticky nedochází ke zmenšení pevnosti materiálu vrtáním. Probíjecím kladivem se udělá požadovaný otvor. Do něj se poté umístí rozdrcené uhlí na prach, aby šel průbojník při dalším tlučení lépe vyndat. Po několikátém zopakování tohoto kroku se vzniklý otvor upraví pomocí trnů. Touto metodou kováři nejen na Šumavě vyráběli například otvory pro nasazení kladiva.
- Zkrucování – Tuto metodu využívali především kováři zabývající se uměleckou tvorbou. Jednoduše se dá zkrucovat, pokud má tyč průměr do 2 centimetrů. Taková tyč se umístila do svěráku a železnou násadou se pak ohýbala dle požadavků. V případě silnějších průměrů byla zapotřebí větší opatrnost, zručnost a síla, aby nedošlo k poškození ohýbaného materiálu.
- Štěpení – tato metoda se provádí výhradně za tepla a jejím cílem je materiál na konci rozdělit. Do rozžhaveného železa se udělá otvor ve vzdálenosti požadované délky rozštěpu a pak se pozvolna sekáčem vytváří rozštěp od hrany až k otvoru.
- Hlazení a rovnání – závěrečná a dokončovací práce kovářů mající účel konečné úpravy povrchu kované části hladicím kladivem. Při této metodě se používá také zápustka nebo sedlík.
- Spojování – tato často žádaná metoda se prováděla a dodnes provádí čtyřmi různými způsoby. První metodou je svařování do klínu nebo přeplátováním a to ohněm teploty 1400 stupňů Celsia, kdy ocel bělá a pomalu kapalní. Hlavně metoda přeplátování byla využívaná historicky na Šumavě. Obě spojované části se nahřály na stejnou teplotu a pak se šikmým úderem kladiva pomalu spojovaly. Druhou, moderní metodou je nýtování probitím nýtů do roztaveného materiálu. Třetí metoda je nasazování za tepla, kdy se na studenou část nasazuje rozžhavená část, například u obručí pro vědra, sudy a kola. A poslední metoda je spojování pomocí spon a objímek, které se nasadí za rozpálený materiál.
Zajímavostí je i způsob, jakým kováři zdobili své výrobky. Šlo totiž o rozpoznávací znak jednotlivých území, ale i jednotlivých kovářů. V Čechách byl rozšířený valašský styl zdobení. Tímto způsobem se kovář vlastně podepisoval. Takový podpis zpravidla obsahoval celé jméno, monogram, samostatný obrázek nebo zkratku jména nebo písmena, která se k obrázku vztahovala. Zdatní kováři pro své výrobky volili následující metody zdobení:
- Rýhování – podle nakresleného vzoru se rýhovákem (tupým sekáčem) provede vryp
- Zlacení – při této metodě se používal tzv. zlatý éter, což byla směs lučavky, éteru a pozlátka. Pro nanášení se používal štětec. Stejná metoda se dala použít i pro stříbření.
- Leptání – jde asi o jednu z nejstarších praktik narušování povrchu kovů. Do povrchu materiálu se vyryje obrázek a pak se vše polije kyselinou.
- Cizelování – tuto metodu lze provádět za tepla i za studena pomocí puncny. Cílem je tepání ornamentů do materiálu.
- Taušírování – historicky tuto metodu využívali hlavně platnéři, když chtěli vyrobit ozdobnou zbroj. V dnešní době je už tato technika příliš časově i finančně náročná.
Za zmínku ještě stojí pestrost specializace, jakou kovářské řemeslo obsáhlo. Mezi „kovářské mistry“ patřili pasíři, zvonaři, podkováři, pilaři, jehlaři, zámečníci, orlojníci, lopatníci vyrábějící kosy a srpy, plotnáři, hřebečníci, cvočkaři, šínaři, puškaři nebo flašnéři.
Historická Šumavská architektura
