Šumavské lesy byly odjakživa zdrojem ceněné suroviny – borovicového, smrkového, dubového i bukového dřeva. Obyvatelé Šumavy se naučili využívat všechny zdroje dřeva, které jim hory dávaly k dispozici. Není divu, že se právě na Šumavě dařilo výrobě šindelů. Toto truhlářské a tesařské řemeslo dostalo název šindelářství.
Čeština si slovo šindel osvojila pravděpodobně od kmene Germánů, kteří v oblasti dnešní Šumavy pobývali a ve svém slovníku slovo „die schindel“ měli. Je dost možné, že původ je i z latinského slovesa „scindula“, které znamená „štípat“. Ať tak či onak, slovo se v češtině ujalo a dostalo se dokonce do příslovečných rčení, jako například „hubený jako šindel“ nebo „mrzlo, až šindele praštěly“.
Výroba šindelů na Šumavě spočívala především ve správném výběru stromu a následného nařezání na špalky. Ideální strom pro výrobu šindele se vybíral mezi vzrostlými, živými stromy, které měly na Šumavě stáří padesát až sedmdesát let. Musel být zdravý, nenapadený. Říká se, že pro výrobu šindelů bylo potřeba stejně kvalitní a zvučně rezonující dřevo, jako pro výrobu houslí. Na jeho pokácení se čekalo až do zimního období, kdy jsou stromy ve vegetativním klidu a obsahují jen zanedbatelnou část mízy. Poté, co se vytipovaný strom pokácel, ležel dále v lese, kde pozvolna vysychal. Kmen musel zůstat v kůře, která fungovala jako obinadlo a regulovala jeho vysychání. Při vysychání dochází k velkým vnitřním pnutím ve stromu a tak kůra významně pomáhá zachovat pevnost a kvalitu dřeva. Pokud by došlo k odkornění stromu, strom by přišel o velkou část své pevnosti a kvality.
Při štípání šindelů byla a dodnes je potřeba velká síla a zručnost. Hotové šindele připomínají lehce zkosená či rovná prkénka, která mají drážku a břit. Na první pohled by mohla být zaměnitelná za palubky. Nejčastěji využívaným materiálem k výrobě šindele bylo šumavské smrkové dřevo, jedle nebo modřín. Nejdůležitější vlastností kvalitní šindele je její trvanlivost vůči povětrnostním vlivům, hnilobě a vůči rozmaru všech ročních období. Zpravidla nejkvalitnější byly šindele s vysokým obsahem pryskyřice, která dřevo dokonale konzervovala a tak střecha ze šindelů vydržela po dlouhé roky. Důležitou otázkou při výrobě byla ale také cena a tak nejlevnějším materiálem stále bylo smrkové dřevo, přestože modřín a jedle měli daleko vyšší obsah pryskyřice. Zajímavostí také je fakt, že modřínové dřevo z horských oblastí, jakou Šumava bezesporu byla, je daleko hutnější a pevnější, než modřínové dřevo z nížinných lesů. I proto bylo šindelářství na Šumavě velmi ceněným řemeslem. Mezi dřeva listnatých stromů, která se při výrobě šindelů používala, patří mezi nejrozšířenější dřevo dubové, které vykazuje velmi dobré vlastnosti odolnosti vůči hnilobě a plísním.
Klasický rozměr šindele je osm až patnáct centimetrů šířka a padesát až šedesát centimetrů délka. Tloušťka je zhruba 1,5 až 2,5 centimetrů. Šindele se vyráběly buď štípané, nebo později řezané. Řezané nebyly tak kvalitní, protože se vyráběly z prken, kde již byla narušena vlákna dřeva. V případě štípaného šindele k zachování vláken došlo a tak voda ze střechy rychleji odtékala. Při výrobě šindelů se následně odkornily nařezané špalky a začalo se s jejich štípáním. Struktura štěpků musela maximálně respektovat rovnoměrnost vláken s osou šindele, aby se zaručila jejich vnitřní uzavřenost vůči vlhkosti a plísním. Po naštípání se jednotlivé kusy obrousily a zarovnaly se velké nerovnosti. Následně se vytvaroval břit a drážka a šindele se daly vysychat někdy až na několik měsíců. Tím se zaručila tvarová stálost jednotlivých šindelů. Jeden metr čtvereční šindelové střechy vážil 15 až 25 kilogramů podle zvoleného typu dřeva. Šindele se pokládaly zpravidla ve dvou řadách na jednotlivé latě, kam se přibíjely dlouhými hřeby zvanými „šindeláky“. Krytí bylo buď jednoduché, nebo dvojité. U dvojitého krytí se šindele pokládaly tak, aby zakrývaly polovinu délky předchozí šindele. Tím došlo ke vzniku dvojité vrstvy, která daleko více odolávala průniku vody. U dvojitého krytí z kvalitního stromu byla živostnost šindelové střechy padesát až šedesát let.
K výrobě šindelů bylo na Šumavě potřeba poměrně málo nástrojů. Ke štípání se používala hlavně sekera s palicí. K následnému ořezávání a odkornění se používal tzv. poříz, což byl jednoduchý dvojruční nůž se dvěma dřevěnými rukojetěmi otočenými směrem k šindeláři. Dále byl potřeba tzv. fugovník, taktéž dvojruční nůž ve tvaru písmene V. Většina výroby šindelů probíhala na přichycovací stolici ze dřeva.
Dodnes mnoho stavebních odborníků vyzdvihuje nejen estetickou úroveň šindelových střech, ale také její praktickou a technickou výhodnost. Mezi nejzásadnějšími výhody šindelových střech patří tyto vlastnosti:
- Nízká hmotnost, která tolik nezatěžuje masivní krovy.
- Životnost šindelové střechy od čtyřiceti do šedesáti let podle typu a kvality zvoleného dřeva.
- Výborné vlastnosti při izolaci obydlí od letního žáru – šindele dokonale odráží sluneční teplo.
- Šindelové střechy jsou zdravotně i ekologicky naprosto nezávadné.
- V případě poškození jednotlivých šindelů lze velmi snadno realizovat výměnu.
- V létě šindele dokonale vzdorovaly kroupám, v zimě mrazu.
