Rašeliniště, která se na Šumavě nazývají slatě, představují velmi cenný přírodní prvek. Šumavský region měl téměř ideální podmínky pro jejich vznik. Svým výskytem ovlivňují charakter krajiny i přítomnost některých živočišných a rostlinných druhů. Bohužel necitlivým zásahem člověka v letech minulých, byla rašeliniště negativně ovlivněna.

Šumava měla poměrně velkou zásobu dřeva, proto k dobývání rašeliny na palivo došlo až později, okolo roku 1800. V dřívějších dobách se lidé snažili rašeliniště zúrodnit, jako například v první polovině 14. století, ve správním obvodu města Wallern (Volary). Tam se nachází níže položené rašeliniště. Další lidská snaha o zúrodnění rašelinišť se datuje do počátku 19. století, kdy přímo na rašeliništích vznikaly osady (například Horní Borková). Rašelina se také těžila k léčebným účelům, jako stelivo pro dobytek, pro zahradnictví a zemědělství.

K největšímu rozmachu těžby rašeliny došlo na konci 19. století. Uplatňovala se hlavně ruční těžba, tzv. borkování, to se provádělo v květnu, po ukončení jarních prací na poli. Nejprve se rašeliniště odvodnilo pomocí odvodňovacích kanálů, následně odlesnilo a zbavilo povrchové vrstvy. Zvláštní ostrou lopatkou se z vrstvy vykrojila borka velikosti cihly. Borky se svážely a specificky skládaly, odvážely se před zimou. Tento způsob byl relativně šetrný k rašeliništím, rašelina se stačila obnovovat. 

O něco později už byla průmyslově těžena tři rašeliniště a to v jihočeské oblasti Šumavy (Vlčí jámy, Světlík a Soumarský Most). Plošná průmyslová těžba vedla k trvalému poškození nebo zániku rašeliniště. Jednotlivé vrstvy rašeliny se frézovaly v tloušťce 4 – 5cm. Vyfrézovaná rašelina se sušila. Tento proces se opakuje až do vytěžení ložiska, kdy v rašeliništi zůstane 60cm původní vrstvy rašeliny. Po skončení těžby se rašeliniště rekultivovala např. zalesněním, což zničilo křehký ekosystém nebo zahrazením odvodňovacích kanálů, aby se obnovila hladina podzemní vody.  

Největší škody však napáchaly snahy o jejich vysušení a odvodnění. To vše z důvodu těžby rašeliny. Dalším účelem byla kultivace krajiny a zvýšení produkce dřeva na podmáčené lesní půdě. Již na přelomu 19. a 20. století byla vytvořena rozsáhlá koryta a to i v odlehlých částech Šumavy.

V 70. A 80. letech 20. století probíhala tzv. intenzifikace (maximalizace zisků a výnosů, zvyšování kapacit v zemědělství), pro kterou vytvořené rýhy sloužily jako vodítko pro intenzivní melioraci. Odvodňovací rýhy jsou vidět ještě dnes na mnoha místech.

Rašeliniště jsou velmi citlivá na vnější zásah, jejich rovnováha závisí na dostatečné a stabilní hladině podzemní vody. Díky jejímu úbytku dojde k provzdušnění vrchních vrstev, tím se aktivují mikroby a rozkladné procesy. Výsledkem je ubývání rašelinotvorné aktivity, vymíraní vegetace. Rašelina sesedá a mění se i její chemické složení a struktura. Tím na sebe váže méně vody, rašeliniště jsou potom osidlovány rostlinnými druhy z jejího okolí a vytlačují tak specifické druhy, které rostou pouze na rašeliništích. Takové změny mohou být patrné i desítky let po jejich odvodnění.

V roce 1999 byl spuštěn Program revitalizace šumavských rašelinišť. Jeho cílem je udržet dostatečnou hladinu podzemní vody, bez kolísání a zamezit ztrátám odvodňovacími rýhami. Převážná část šumavských rašelinišť je chráněná zákonem a zahrnuta do I. zóny, některé lokality jsou součástí II. nebo III. zóny.

Více  na Rašeliniště a slatě.