fbpx
tel. 777 55 66 82  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Šumavská řemesla

Čím se živili, co uměli a umí lidé na Šumavě

Asi každý z nás někdy držel v ruce sirky neboli zápalky. Tento v Česku rozšířený způsob rozdělávání ohně má ale svůj původ. Věděli jste, že kolébkou sirek je Šumava, respektive město Sušice?

První sirky se začaly na Šumavě vyrábět na podzim roku 1839. Tehdy se ve svých dvaceti pěti letech z Vídně do Sušice vrátil místní rodák Vojtěch Scheinost, který byl truhlářským tovaryšem. Ten se podle neověřených zdrojů naučil sirky vyrábět při svém pobytu u vídeňského lékárníka Römera, kde Vojtěch Scheinost pobýval spolu se svou budoucí manželkou Marií Urbancovou. Výrobní proces zahrnující i náročné a nebezpečné sušení sirek tehdy Scheinosta nutil přesouvat výrobu z místa na místo.

 V roce 1841 zahajuje Vojtěch Scheinost hromadnou výrobu zápalek ve spolupráci s Bernardem Fürthem, který výrobu finančně dotuje. Už v roce 1842 nestačí výroba pokrýt poptávku a tak se hledá větší a výhodnější objekt pro výrobu. Schwarzenbergský hospodářský úřad zve v listopadu 1842 Bernarda Fürtha do Zlaté Koruny, kde mu nabízí objekt bývalé tužkárny. V roce 1844 je však nutné postavit novou továrnu, což se Fürthovi daří přímo v Sušici. V následujících letech vypuká v jižních Čechách epidemie cholery, které 26. září 1849 podléhá i samotný Bernard Fürth. Vojtěch Scheinost se ujímá vedení firmy a to hlavně v oblasti nových technologií. V roce 1865 však opouští firmu a o tři roky později v roce 1868 zakládá svou vlastní výrobu.

 Při výrobě sirek v sušické továrně často docházelo k vážným zdravotním komplikacím dělníků, které někdy končily i smrtí. Důvodem bylo, že se při namáčení hlaviček dřívek pracovalo s velmi jedovatým bílým fosforem. Mnozí dělníci trpěli dýchacími obtížemi, kazili se jim zuby i hnisaly dásně. Na konci 19. a začátkem 20. století proto dochází k zákazu používání fosforu a to z důvodu ochrany dělníků.

 Daniel Fürth, syn zemřelého Bernarda Fürtha, pokračuje ve zdokonalování výroby sirek. I napříč tomu se v Čechách objevuje asi 20 sirkařských firem, které často dodávají na trh levnější, ale nekvalitní zápalky.

 Ke konci 19. století vstupují do rodinné firmy synové Daniela Fürtha, Bernard Fürth v roce 1890 a doktor Arnošt Fürth v roce 1892. Do rodinného podniku přinášejí nejen odborné, ale i obchodní znalosti.

 V důsledku stále většího počtu továren zaměřujících se na výrobu zápalek a také v důsledku cenové konkurenční bitvy mezi jednotlivými společnostmi se 17. října 1903 šest největších rakouských továren na zápalky rozhodlo založit akciovou společnost. Jednalo se o tyto podniky: Bernard Fürth v Sušici, Vojtěch Scheinost v Sušici, Emil Lebherz v Görzu, Továrny na zápalkové zboží v Deutchlandsbergu, Julius Krepesch v Gratzu, Florian Pojazzi a spol. a Akciové společenství „Union“, spojených továren na zápalky a leštidla v Augsburku, pobočka v Linci. Novým názvem této akciové společnosti se stalo označení „SOLO“ továrny na zápalky a leštidla, akciová společnost se sídlem ve Vídni. Doktor Arnošt Fürth byl ředitelem této nové společnosti až do roku 1913.

 Při výrobě se stále využívala rukodělná práce. Až s příchodem nových zápalek tzv. „švédského“ typu došlo k modernizaci výroby a nahrazení úplnou mechanizací. Do továren byly umístěny stroje na sekání sirkařského drátu, hladící bubny, rovnačky, stroje na loupání blány a sušárny. Základní složení tehdejších sirek bylo hlavně o těchto sedmi složkách: 1. okysličovadla (dusičnan sodný, barnatý, olovnatý, strontnatý nebo draselný, burel, peroxid olovnatý nebo kysličníky), 2. hořlaviny (síra, sirnatan olovnatý, parafín, surma, stearin, pryskyřice, bílý fosfor, sesquisulfid červený, sulfofosvid a další), 3. tmelidla (arabská guma, škrob, klíh, cukr, guma tragant, dextrint), 4. plnidla a zdrsňovadla (sklo, pemza, kysličník zinečnatý, mletý křemen), 5. barviva (chromá žluť, okr, anilinové barvy, rumělka, ultramarín nebo barevné laky), 6. impregnace (parafín, vosky, roztoky solí různého druhu, stearin), 7. nátěry (hlavička odolná proti vlhku, aromatizace spalných chemikálií).

 Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 přišla na řadu otázka, jak budou vykoupeny továrny působící na území nově vzniklého Československa. Firma Hélios, která tehdy byla druhou největší sirkařskou firmou ČSR, se zavázala, že převezme veškerou výrobu a všechny zaměstnance ze SOLO tuzemských závodů. Dne 29. dubna 1922 vzniká nová společnost pod názvem „SOLO spojené akciové československé sirkárny a lučební továrny se sídlem hlavního závodu v Praze“.

 Největším tehdejším konkurentem na tuzemském trhu byla firma Schell a synovec ze Staré Dlouhé Vsi u Sušice. Problémy způsobovala především extrémně nízkými cenami svého zboží. Největším konkurentem na exportním světovém trhu pak byla švédsko-americká skupina Svenska Tändsticks Aktiebolaget (STAB) patřící ke světové špičce v oboru.

 Doba druhé světové války přináší nedostatek surovin, což vede ke kolísavým výsledkům sušických sirkáren. Na konci války 6. května 1945 závod obsadila americká armáda.

  1. března 1946 vzniká nová společnost s názvem „SOLO, závody na zápalky, národní podnik se sídlem v Sušici“. Prioritou se stává výroba dřevovláknitých desek, voštinových desek a panelů pro nábytkářský průmysl. Stroje pro výrobu sirek zůstávají stejné jako v předválečné době, jen dochází k modernizaci určitých částí výrobního procesu. Lišty na zásuvky, dřívka a přířezy na okolky stále vyrábějí poziční loupací a sekací stroje. Škrtací masa je umístěna na dřevěný okolek nánosem lepidla. Hotový výrobek je i nadále balen do jednobarevného papíru a je na něj umístěna nálepka. I nadále je pro výrobu sirek používáno výhradně osikové nebo topolové dříví, výjimečně bukové nebo smrkové.

 Nejen chemiky bude možná zajímat i složení tzv. hlavičkové směsi klasické zápalky v poválečné době. Obsahovala křemelinu, mleté sklo, chlorečnan draselný, který zahříváním uvolňuje kyslík, dále pak kysličník manganičitý, dvojchroman draselný, síra, kysličník zinečnatý, pryskyřice a smola. Pokud se vyráběly zápalky chytající o každou plochu, přidával se do hlavičkové masy sesquisulfid.

 V sedmdesátých letech sušické závody kupují moderní německé a švédské stroje, který velmi razantně usnadňují a urychlují výrobu až na dva milióny krabiček a 100 miliónů sirek denně. V roce 1976 dochází k náhradě dřevěných krabiček těmi kartonovými.

 Po roce 1989 přichází zprivatizování sušických závodů. Veškeré kroky privatizace a také rostoucí konkurence zejména od čínských a indických výrobců sirek vedla k tomu, že v roce 2009 dochází k ukončení vlastní výroby sirek na Šumavě. Paradoxně v roce, kdy se připomínalo 170. leté výročí výroby sirek, dochází k jejímu ukončení.

 

Řemesla na Šumavě

Rýžování zlata na Šumavě