Tradiční výroba dřeváků patří k Šumavě od nepaměti. Staří Šumavané si tyto celodřevěné boty oblíbily a učinili je součástí svého vzhledu až do 20. století.
Původně byly vyráběny výhradně z tvrdého dřeva listnatých stromů, zejména z buku. Časem se Šumavané museli spokojit s jakýmkoli dřevem, které bylo k dispozici a tak se dřeváky začaly vyrábět z jehličnatých stromů, hlavně ze sosnového, smrkového nebo borovicového dřeva. Příčina oblíbenosti této obuvi spočívala hlavně v jejich nízké pořizovací ceně a výborné odolnosti proti vodě. Dřeváky se daly nosit jak v létě, tak v zimě, kdy se pro uchování většího tepla vycpávaly sušenou slámou. Nosily se do práce, do školy, dokonce se s nimi i sportovalo. V prádelnách a koželužnách začaly být dřeváky praktické a oblíbené v polovině dvacátého století, protože chránily dělníky pracující v průmyslové výrobě s louhy a kyselinami.
V horských oblastech Šumavy, kde žilo početné německé obyvatelstvo, se používaly nejvíc tzv. „nejšle“. Byly to v podstatě venkovní pantofle, které vespod měly dřevěnou podrážku z bukového dřeva. Kožený díl se přibil k podrážce tak, aby nepropouštěl vodu. Mezi Čechy se tak postupně rozšířily pojmy jako mejšle, mejšláky, nejšle nebo podělávky. Celodřevěné dřeváky dostaly název klenáky, holoubata, báci nebo celáky. Výroba obou druhů bot tak byla společným rysem Němců i Čechů žijících na Šumavě. Staly se oblíbené až v Bavorsku, kam se začaly vyvážet. Díky svému původu tam dostaly pojmenování „Böhmeschuhe“, neboli „české boty“.
Vzhledem k tomu, že výroba dřeváků byla velmi náročným a přitom málo výdělečným řemeslem, došlo postupně k zániku této tradice. V roce 1942 například zručný dřevěnkář vyrobil průměrně dva páry dřeváků denně. Za 5 korun si nakoupil materiál a dva páry bot pak prodal obchodníkovi za 15 až 20 korun. Při průměrném platu šesti až sedmi korun za hodinu v roce 1942, tak bylo dřevěnkářství opravdu nevýdělečným řemeslem.
Jediným místem, kde se z tradice stále nesešlo, jsou šumavské Volary. Někteří patrioti tam dodnes při různých společenských událostech dřeváky stále nosí. Například při Volarských slavnostech dřeva nebo při zahájení slavnosti plavení dřeva na Schwarzenbergském kanále. Dodnes také nalezneme zmínky o výrobě dřeváků i v povídkách z Pošumaví. Například v té od Jaroslava Rana Pulkrábka o dřevěnkáři Kubíčkovi, který žil v Horních Světlých Horách. Jednou prý na cestě z práce domů vzal starý ošuntělý kříž a řekl si, že z něj vyrobí ještě několik párů dřeváků. Jenže když se do dřeváků obul, měl nohy samou krev, ačkoliv žádné viditelné zranění nenašel. Odtud se pak jeho botám přezdívalo „krvavé dřeváky“.
Až vám ubytování Šumava nabídne ve Volarech nebo kdekoli jinde, nezapomeňte na to, že pravé poctivé dřeváky pochází právě odtud.
