Základ tohoto řemesla položily opět bohaté místní zdroje surovin – temné lesy, naleziště křemičitého písku, mj. odpadu z plavení zlata, a vápence.
Dostatek dřeva na Šumavě činil z tohoto regionu skvělou lokalitu pro zakládání sklářských hutí. Jakmile sklárna dřevo ve svém okolí vytěžila, stěhovala se o kus dále a obvykle i výše. Na vyklučeném prostoru se obvykle později usadili další lidé, vznikaly vesnice a osady, a tak sklářství přispívalo k proměně a zalidnění šumavské krajiny. Během 600 let historie šumavských skláren tu vzniklo na 120 malých a velkých sklářských hutí. Památkou na ně jsou místní jména: Flusárna, Sklenáře, Sklenářova Lhota, Skelná huť, Skláře, Gerlova Huť, Ferdinandova Huť, Pamferova Huť a další. Mnohé sklářské huti také využívaly výhodné polohy poblíž Zlaté stezky a dalších obchodních cest, které jim zajišťovaly pravidelný odbyt.
Od šedého popela k třpytivé kráse skla
V Čechách se vyrábělo draselno-vápenaté sklo ze směsi křemičitého písku, sody a potaše. Na vzniku sklářských výrobků se podílelo mnoho lidí, počínaje dřevorubcem, který zajišťoval otopové dříví, přes lamače kamene a stupaře, který ve stoupě drtil vápenec a křemen na písek, paliče popela, který pálil odpadní dřevo nebo celé stromy tak, aby vevnitř celé vyhořely, flusárníka, který z popela louhoval důležitou sklářskou surovinu - potaš (flus). Důležitou osobou byl šmelcíř, který mísil suroviny na tzv. sklářský kmen a naléval ho do pánví. Suroviny se tavily 12–14 hodin při teplotě až 1600 °C. Tím vzniklo tzv. hutní sklo, poté se teplota snížila na 1200°C a sklo se dál zpracovávalo a tvarovalo foukáním, litím, lisováním.
Vlastní sklářská pec měla podobu kruhové stavby s kopulí, mívala nejméně 3 pánve. V jedné se sklo tavilo, dvě pomocné pánve sloužily k temperování pánví, chlazení výrobků nebo udržování sklářského kmene. Skláři v nich nabírali otvory v bocích žhavou sklovinu na píšťaly.
Celý objekt skelné huti byl zakryt jednoduchou střechou, aby skláři byli chráněni před nepřízní počasí. Pomáhaly i starší děti sklářů, ženy pak balily hotové výrobky a ukládaly do bedýnek, aby je forman odvezl na prodej.
Původní lesní sklářské huti vyráběly od 13. století především okenní a stolní sklo pro kláštery, města a bohaté šlechtické rody. Sklo tehdy patřilo k luxusním výrobkům, a teprve od 16. století pronikalo do domácností měšťanů. V 16. století je doložena činnost zhruba tří desítek skláren na Šumavě. Šlechta se zhlédla v renesanci, kterou nejlépe vystihovalo sklo benátské v renesančním stylu. Benátské sklo však mělo jiné složení - bylo sodnovápenaté, což umožňovalo výrobu čistší a lépe tvarovatelné skloviny. České sklo bylo draselno-vápenaté, a proto kvůli zažitým odlišným technologickým postupům se šumavští skláři nemohli těm benátským vyrovnat. Teprve zlepšení technologií a pecí sklářům umožnilo lépe čistit tavenou sklovinu a na sklonku 16. století byli již mistři skláři schopni foukat složitější tvary dutého skla a také zdobit je mnoha novými dekory - optickými, rytými diamantem, zatavovanými barevnými skelnými nitěmi a tyčinkami, vypalovali malby emaily a zlatem, nebo se hotové sklo dekorovalo olejovými barvami. Objevuje se fialová sklovina, barvená oxidy manganu, opakní (neprůhledná) bílá. Toto mléčně zabarvené sklo mělo nahradit cenově nedostupný porcelán. Modré odstíny skla vznikaly barvením oxidem kobaltnatým.
Sklářské hutě však pokračovaly ve výrobě levnějších a jednodušších výrobků - např. páteříků - korálků do růženců. Korálky se používaly také jako platidlo pro domorodce až v daleké Africe nebo Mexiku.
Vzestup a pád sklářského řemesla
Nové sklářské rody, které přišly na Šumavu v 17. století - Gerlové, Eisnerové, Müllerové, Hafenbrädlové z Bavorska, Adlerové a Gattermayerové z Posázaví, vdechly sklářství na Šumavě nový život.
Cílem mnoha sklářů bylo vyrobit sklo, které by se svým vzhledem podobalo horskému křišťálu. Jako prvnímu se to povedlo skelmistru Michaelu Müllerovi z Michlovy hutě u Vimperku v r. 1683. Tajemství výroby křišťálového skla bez bublinek a kazů se postupně rozšířilo i do dalších skláren, a tím se šumavské sklárny vyšvihly na úroveň zahraničních konkurentů.
Nejtypičtějším šumavským sklářským výrobkem byly odjakživa páteříky – korálky do růženců. Mezi další vyráběné předměty patřily běžné užitné poháry, sklenice na pivo a víno, lahvičky na šňupavý tabák, flakonky, okenní terčíky, tabulové sklo či křídové sklo, vhodné k rytí a broušení, jemnější brýlová sklíčka, skla do hodinek, knoflíky a lustry. V prostých domácnostech se objevovaly také tzv. podmalby na sklo, které nesly zejména církevní motivy. Prodávaly se na poutích a jarmarcích.
V 18. století se Šumava stala oblastí s největší hustotou skláren v Čechách! Pracovalo tu až 65 hutí.
V Prášilském panství Kinských pražský sklář Vavřinec Gattermeyer zakládá 2 hutě na tabulové sklo vhodné pro výrobu zrcadel. Později přibyla i brusírna a leštírna. Prášilské sklo bylo tehdy tak populární, že sklárna nestíhala plnit požadavky. Výroba rostla, avšak slibný projekt náhle utnula smrt hraběte Kinského, sklárna opět zanikla a brusírna byla přestavěna na papírny.
Další známý sklářský rod, který na Šumavě působil (např. na Františkově Huti při Teplé Vltavě, nebo v Arnoštově či ve Vimperku, později v Lenoře), byli Meyrové. Ti své výrobky od konce 18. století zdobili kaménkovým (briliantovým) brusičským dekorem, který později proslavil anglický olovnatý křišťál.
Šumavské sklárny se v průběhu 18. století potýkaly s problémy s odbytem. Důvodem byla vysoká konkurence v oboru, drahé topení dřevem, které prodražovalo výrobky, ale i velká vzdálenost zámořských odbytišť. Navíc vznik Vchynicko-Tetovského kanálu umožnil dopravu dřeva ze Šumavy do vzdálenějších míst, takže existence skláren v jeho okolí byla nežádoucí. Celé sklářské rody se stěhovaly do severních Čech, kde se tradice tohoto řemesla udržovala.
Ještě koncem 19. století získala světovou proslulost sklárna v Klášterském Mlýně. Její výrobky, zejména secesní sklo zdobené irisy, mělo mezinárodní věhlas a obstálo vedle skla amerického výtvarníka Tiffaniho. Místní huť byla na přelomu 19. a 20. století nejznámější ve střední Evropě a její výrobky byly oceňovány na světových výstavách v Paříži, Chicagu a v USA. O úpadek sklárny se neuváženým hospodařením postaral Maximilián von Spaun, kterému otec výrobu předal. Mladý pán investoval do přepychové secesní vily, bohatě zdobené. Vila tam, na rozdíl od sklárny, stojí dodnes.
Do 20. století vstoupilo jen 8 skláren, ovšem ne na dlouho. Zmiňme např. Alžbětín, kde v provozu zůstaly jen brusírny a leštírna, a to pouze do r. 1929. Výrobu této i dalších skláren utnula světová hospodářská krize. Výjimkou byla sklárna Adolf ve Vimperku, navázaná na výrobu Ludwiga Mosera v Karlových Varech, kde až do 90. let stále fungovala brusírna specializovaná na olovnatý křišťál. Jedinou šumavskou sklárnou, jejíž provoz se zachoval téměř do současnosti, je Lenora. Po 1. světové válce se zaměřovala na stolní a osvětlovací sklo, hlavně pro export, po odsunu německých majitelů Kralikových se sklárna přeorientovala na olovnatý křišťál a zanikla až v r. 1996.
Odkaz sklářských mistrů
O šumavských sklářích si můžete přečíst také ve stejnojmenném románu Karla Klostermanna. Pojednává především o sklárně na Hůrkách, kde se pod vedením rodu Abelů vyráběla zrcadla.
Dnes můžete obdivovat křehkou krásu šumavského skla v několika muzeích, např. v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách, kde se nachází 4. největší sbírka historického skla v ČR a nejkomplexnější část šumavského historického skla vč. toho lenorského. V samotné Lenoře se zastavte ve Sklářském muzeu, a prohlédněte si i obecní pec na chleba, která se v této dřívější sklářské osadě dochovala. V Sušici je v Muzeu Šumavy expozice věnovaná nejen sklářství, ale i konkrétně osudům rodiny Abele. V Klatovech navštivte Pavilon skla PASK, vystavující předměty především ze sklárny Lötz z Klášterského Mlýna. Na několika místech Šumavy si také můžete zkusit se sklem pracovat - umožní to např. v Anníně, v Řetenicích u Kašperských Hor ve Sklářské Huti JP. V Rajsku poblíž Annína nezapomeňte navštívit brusírnu olovnatého křišťálu.