fbpx
777 55 66 82  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Šumavská řemesla

Čím se živili, co uměli a umí lidé na Šumavě

Hamernictví... prastaré řemeslo spojující sílu vody i ohně. Jen na Kvildě jich bylo několik a byly nezbytnou součástí života na Šumavě. Vyráběly ze železa výrobky pro místní továrničky, papírny, pily, pro stavebnictví a do hospodářství.

Vznik řemesla

O počátcích tohoto řemesla existují jen velmi kusé zprávy. První hamerníci - říkalo se jim také lesní kováři - původně kočovali po kraji s veškerým svým vybavením na vozíku a přechodně se usazovali tam, kde nalezli větší zásobu starého železa.

Svou dílnu si obvykle zřizovali hluboko v lesích, dostatečně daleko od ostatních lidských obydlích, a to z prostého důvodu. Ke své práci zakládali dřevěné milíře na pálení dřevěného uhlí, kterého hladové kovářské výhně spolykaly metráky. Pálení milířů znamenalo riziko požáru. První výhně byly opravdu jednoduché - vyhloubené jámy v zemi, s přistaveným koženým měchem, u kterého hamerníci klečeli.

Kočovné hamernictví zakázal Karel IV. v jenom ze svých nařízení, takže hamerníci se začali u řek a potoků usazovat natrvalo. Vznikaly tak první kamenné dílny vyrábějící ve velkém polotovary pro vesnické - ručně pracující - kováře.

Hamry vznikaly v oblasti výskytu železných rud, ať už to byla nejdříve využívaná ložiska lehce tavitelných hnědelů na Železnorudsku a v jižní části Šumavy nebo sideritová ložiska v horním povodí Řezné a Úhlavy. U Hojsovy Stráže a v oblasti Český Krumlov - Rožmberk se nacházela naleziště vzácného magnetitu, který šikovné ruce hutníků a hamerníků přetvářely v drahou a vyhledávanou ocel. V těchto místech vznikaly železné hutě na zpracování surového kovu. Tři takové, byť menší, se ve 14. století nacházely i u dnešní obce Kvilda.

Co je to hamr

Hamry dále zpracovávaly železo z hutí. Slovo hamr vychází z německého výrazu Hammer, tedy kladivo. Jednalo se často o zvenčí nenápadné vesnické budovy. Jejich vnitřní vybavení se podobalo zařízení kovárny -  výheň, měchy, kovadliny, svěráky, kladiva, sekáče, útinky, zápustky, kleště.

Srdcem hamru bylo obrovské kladivo, také zvané padací buchar nebo lidově kobyla. Buchar byl poháněn vodním kolem, což výrazně zlehčilo namáhavou kovářskou práci. Buchary dosahovaly váhy mezi 180 do 300 kg a dokázaly bušit do zpracovávaného železa rychlostí cca 120 - 150 úderů na minutu.

Hamry zpravidla mívaly 3 vodní kola - jedno pro pohon bucharu, další pro brusku a měchy. V hamru se nacházely také 2 výhně - v jedné se železo tavilo, ta druhá byla kovářská

Mistr vodokovář

Obsluhu malého hamru zvládl hamernický mistr za pomoci najatých dělníků - pomocníků a zkušenějších tovaryšů. Hamerníci, či také vodokováři, jak se jim postaru říkalo, své výrobky označovali vlastní osobitou značkou - cejchem.

Práce v hamru byla fyzicky náročná, pracovalo se 6 dní v týdnu, i 13 hodin denně, a práci ztěžoval velký hluk bucharu i žhnoucí výheň a výpary z ní. Hroudy surového železa o váze cca 25 kg se musely nejprve nahřát ve výhni, aby je později hamerník a jeho tovaryši mohli zpracovat.  O dobrý stav vodních kol se starali sekerníci.

Hamerníci často disponovali také právem vařit pivo nebo mlít mouku, k čemuž opět využívali vodní živel.

Hamernické řemeslo úzce záviselo na stavu vody. V horkém létě při nedostatku vody a v zimě při velkých mrazech monotónní zvuk klapání vodního kola a rány bucharů utichly. Hamerníci pracovali jen asi 35 týdnů v roce.

Druhy hamrů a jejich specializace

Navzdory dobrým podmínkám se na Šumavě hamernictví nerozšířilo tak hojně, jako v jiných oblastech Čech. Písemné prameny dokládají na Šumavě  47 hamrů, k tomu přičtěme ještě asi 25 hamrů doložených pomístními názvy, a dostaneme celkový počet hamrů na Šumavě - 72  - bez ohledu na datum jejich vzniku či zániku.

Základním produktem hamrů byly především štáfy a šíny - tedy plochá železa a tyčovina, které hamerníci dodávali pro vesnické kováře a kotláře. Cca v 1. polovině 18. století se začaly významně rozšiřovat nářaďové hamry, mezi jejichž výrobky patřily hotové výrobky, zejména zemědělské nástroje - motyky, lopaty, radlice, obruče atd. Oblíbeným výrobkem byly řetízky na přivazování dobytka, které se daly vyrobit ze zbytků železného šrotu. Kromě sedláků a chalupníků patřily mezi odběratele hamernických výrobků také skláři, kterým hamršmídi kuli jejich “vercajk”. Šikovní hamerničtí mistři zvládli vytlouci i fólie vkládané do zrcadel nebo litinové křížky.

Některé hamry se zaměřovaly na výrobu pouze úzkého kruhu výrobků. Např. Vacíkův hamr v Nemilkově se specializoval na výrobu postřihačských nůžek, kterými se upravoval vlas vlněných látek. Tyto nůžky našly své majitele jak v tuzemsku, tak i v Sasku či Slezku. Podle legendy se zde ještě v dřívějších dobách také kovaly zbraně pro zbrojnoše pana Buška z Velhartic.

V Cetvinách u Rožmberku nad Vltavou se zase nacházel jediný šumavský kosařský hamr, vyrábějící kosy a srpy. Pravděpodobně díky své vysoké specializovanosti tento hamr přežil až do sklonku 19. století.

V hraběcí Huti u Velkého Zdíkova pak jiný specializovaný hamr vyráběl od poloviny 19. století pily. Kromě běžných řezných nástrojů, především nožů, se v jeho sortimentu výrobků nacházely i ruční pily, prý lepší a kvalitnější než pily vyráběné v továrně. Tento hamr fungoval ještě ve 30. letech 20. století. 

Úpadek řemesla

Existenční provázanost hamrů s železnými hutěmi se jim stala v 19. století osudná. Tak, jak postupně uhasínal oheň v železných hutích, nezvratně následoval i úpadek hamernictví. Příčinou byl nejen rozvoj moderní hutní výroby, ale i odlehlost hamrů od obchodních stezek, jakož i nástup velkovýroby zemědělského nářadí, neustále se zvyšující cena dříví a drahá doprava koksu či uhlí na výtop výhní. Z četných hamrů se nakonec staly mlýny, pily nebo jiné provozovny využívající sílu vody. Přesto některé hamry pracovaly až do poloviny 20. století. Posledním šumavským hamerníkem byl František Denkschertz, který aktivně pracoval ve svém hamru v Městišti u Dešenic ještě v 70. letech 20. století.

Dnes už žádný funkční hamr na Šumavě nenajdeme, z mnohých nezůstal kámen na kameni. Dokonce i železnorudský hamr, který byl v provozu do roku 1947 a prohlášen technickou památkou, podlehl nevratně zubu času, a dnes je přestavěn na rekreační obydlí. Zbytky vnitřního vybavení převzalo Národní technické muzeum. V Železné Rudě můžete však navštívit Muzeum Šumavy, které vám v expozici železářství a hamernictví názorně představí technické vybavení šumavských hamrů. V muzeu mohou návštěvníci spatřit také model původního železnorudského hamru.

Budete-li mít cestu do Rožnova pod Radhoštěm, v místním skanzenu můžete obdivovat vnitřní vybavení Vacíkova hamru v Nemilkově.

O většině šumavských hamrů se dnes dozvíme pouze z místních názvů - např. Hamr, Hamerský mlýn, Buchar a podobně. Trénované oko v krajině možná objeví pozůstatky náhonů. Až půjdete příště odlehlým lesem, pozorně se dívejte.