Lesy vždy pokrývaly velkou část Šumavy. Podílely se tak na každodenním životě místních obyvatel, je zde velká myslivecká a lesnická tradice. Lesnictví také prodělalo svůj vývoj. Nejprve byly lesy káceny pro získání zemědělské půdy. Původně lesy patřily králi, církvi a šlechtě.
Často se v nich lovilo. Nastal rozmach skláren, hutí, dolů. Budovaly se i rozsáhle stavby, což se projevilo do zvýšené poptávky po dřevě. Začala intenzivní těžba a byl tak zaznamenán vyšší zájem o hospodaření v lese, což také znamenalo vydávání prvních lesnických předpisů.
Když těžba spotřebovala okrajové části lesa, těžaři se přesouvali hlouběji do lesů. Intenzivní postup hospodaření dal vznik prvním těžařským osadám, většinou ve vysokých polohách Šumavy. Už nebyl takový zájem o myslivost, zvěř byla přemnožená, hladová a způsobovala spolu s vypalováním lesa a vysekáváním mezí škody.
Nešetrným hospodařením se změnil i charakter dřevin. Vymizel dub a buk, začal převládat smrk a jedle ve vyšších polohách, v nižších borovice. Špatné hospodářství vedlo k větrným kalamitám. Vytěžené oblasti byly následně osazovány smrky a ty byly obětí větrných pohrom. V letech 1868 – 1890 postihla kraj větrná kalamita a zničila velkou část území, zejména na střední Šumavě. Lidé nestíhali odstraňovat následky, kalamitní dříví zůstávalo dlouho ležet, a tak se rozšířil kůrovec. Díky těmto událostech získalo mnoho lidí obživu, bylo třeba zpracovat velké množství dřeva. Nějakou dobu se lidé nemuseli bát o výdělky. Po vytěžení však přišla velká vlna nezaměstnanosti a lidé opouštěli kraj.
Dřevo bylo sváženo z vysokých poloh nejprve na saních, volskými a koňskými povozy. V prudkém terénu to bylo velmi nebezpečné a obtížné, zejména v zimě. Proto se začalo se stavbou plavebních kanálů, které měly usnadnit transport dřeva. V lesích u Plešného jezera byl vystavěn Schwarzenberský plavební kanál, stavba začala koncem dubna 1789, podle návrhu architekta ing. Josepha Rosenauera. Měřil 52 km a plavil dřevo až do Vídně. Dalším počinem je Vchynicko-tetovský kanál, výstavba začala v roce 1799. Stál na území Schwarzenbergů, ti také byli největšími obchodníky se dřevem na Šumavě. Propojoval řeku Vydru a Křemelnou. Vorařství se stalo jednoznačně nejlacinějším způsobem dopravy dřeva. Od roku 1939 část kanálu vhání vodu do hydroelektrárny na Čenkově Pile. Od roku 1892 bylo dřevo dopravováno nově vybudovanou železniční tratí.
Život dřevařů nebyl jednoduchý. Do práce chodili velmi brzo ráno. Nezbytným vybavením byla oblouková pila, sekera, klín a pytel s jídlem na celý den. Po obědě měli čas vyměřený k odpočinku a spánku. Dřevaři přibližně koncem května přesídlili s rodinou do vyšších poloh lesů. Tam už měli postavenou skromnou chalupu. Do ní se pravidelně vraceli i několik let. Provizorní obydlí se mnohdy rozrostla i v osady (např. Filipova Huť, Srní, Lenora).
Pracovali v malých skupinách. Strom porazili, odřízli vršek, kmen se zbavil větví, odřízla se kůra a holý kmen byl rozřezán na menší kusy. Následovalo svážení do nižších poloh. Do výstavby kanálů to byla velmi nebezpečná část práce, která si vyžádala spoustu úrazů.
Postupně těžba dřeva klesala, provizorní obydlí a osady byly následně opuštěny, koncem 19. století došlo k jejich zániku.
S rozvojem techniky byl na počátku 20. století modernizován i těžařský průmysl. Mechanizace ulehčila práci dřevařům. V současné době je velké území zahrnuto do národního parku. Těžba dřeva je upozaděna a probíhají snahy o revitalizaci území.
Dřevařská tradice se odrazila i v řemeslech. Z odřezků a třísek se vyráběly loubky, okřínky, korýtka, nástroje, hračky, dřeváky, cvočky, zátky. V kraji vzniklo i několik sirkařských továren.
