fbpx
777 55 66 82  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Šumavská řemesla

Čím se živili, co uměli a umí lidé na Šumavě

Voroplavba je náročné povolání, které se v rodině často dědilo z generace na generaci. Je namístě vysvětlit, že vorařství je novodobým termínem, který vznikl až v 50. letech 20. století při potřebě dokumentace tohoto mizejícího dopravního odvětví.

Správnější pojmenování hovoří o plavcích. Ti “plouli” se svým nákladem z šumavských hvozdů mnohdy až do Německa.

Práce plavců

Práce na plavení dříví začínala už v zimě, kdy si plavci obvykle vydělávali prací v lese - byli tedy zároveň dřevaři. Sami si káceli stromy, zbavili je větví a kůry, a dovezli k řece na vaziště (holcplacy), kde je dále roztřídili na plavučinu podle délky a síly kmene. Dříví určené na plavení přijímal hajný, tzv. faktor, a značil ho cejchem. Na vazišti čekaly kmeny, poskládané do tzv. šárů, až do jarního tání.

Pracovalo se ihned, jak na řece povolily ledy, až do dalšího zamrznutí. Samotný vor vznikal už ve vodě. Na svazování jednotlivých dlouhých kmenů se používaly houžve, napařované tenké smrkové kmínky. Vory díky nim držely bez nutnosti použití jediného hřebíku. Toto spojení odolalo i velkým nárazům. Z jednotlivých klád vázali voraři tabule (vory) a z řady několika vorů vázaných za sebou vznikl tzv. pramen (z německého Prahmenflösserei - voroplavba).

Ze zkušenosti plavci věděli, jak dlouhé prameny mohou na jakém toku navázat, takže např. Horní Vltava byla splavná pro pramen 6 vorů o průměrné délce 20 m; celý pramen dosáhl tedy asi 120 m délky. Z Prahy se po Vltavě a Labi až do Hamburku v Německu daly vést velké prameny, tvořené 2 prameny vedle sebe.

Přední vor s dlouhými vesly, neboli předák, sloužil k ovládání celého pramene. Byl obsluhován především nejzkušenějším plavcem v posádce - vrátným - a jeho pomocníky. Vrátenské zkoušky byly nutnou podmínkou k vykonávání tohoto řemesla - představte si je jako dnešní kapitánské zkoušky. Vrátný zodpovídal nejen za plavené dřevo, ale i za své pomocníky. Druhý vor v řadě se nazýval pacholčí, podle názvu pomocníků. Na něm a na dalších v tabulích v řadě mohl být uložen další náklad, ať už surové klády, nebo opracované stavební dřevo - trámy, fošny, a dokonce se na nich, v důmyslně uchycených mělkých koších, tzv. haltýřích, přepravovaly živé ryby. Na posledním voru, tzv. zadáku, bylo obrácené veslo, tzv. opačina, které umožňovalo lepší řízení vorů v meandrech a propustích. Na zadáku bylo umístěno také ohniště, neboť cesty trvaly několik dní.

Plavecká parta měla obvykle 4 - 8 členů podle délky pramenů. Plavci museli skládat mnoho náročných zkoušek, aby byli schopni bezpečně přepravit posádku i přepravované dřevo některými nebezpečnými úseky. Ruku v ruce s náročností řemesla šla také vážnost a respekt. Uřídit dřevěný kolos v zákrutách řek a dravém proudu vyžadovalo zkušenosti a značnou fyzickou sílu. Voraře vítali lidé podél řek s očekáváním, neboť pro ně byli zdrojem informací z dalekých krajin. Plavci “plouli” dny až týdny, a nazpátek do vazišť v horních tocích se dostávali pěšky, později na jízdních kolech, která si brávali na plavbu s sebou. Až od 1874 mohli na jih Čech dojet vlakem.

Plout se mohlo až do 6stupňového mrazu. Jednotlivým plavbám se říkalo rázy a za sezónu se takto mohli plavci otočit až padesátkrát. V době, kdy neplavili dřevo, se voraři starali také o udržování koryta v dobrém stavu - např. odstraňovali balvany.

Otisky plavení v šumavské krajině

Plavení dříví z hustých a zdánlivě nekonečných lesů na Šumavě lidé praktikovali už od raného středověku. Nejstarší formou plavení dříví byla doprava kratších kusů dříví po jednotlivých kusech. U plávky, jak se také toto volné plavení nazývalo, hrozily časté zátarasy vodní cesty. Šumavské říčky s kamenitým korytem byly navíc schůdné pouze při jarních povodních. Proto se budovaly v horních tocích tzv. klausy, nádrže na zadržení vody, která se v případě potřeby vypustila a na jednorázové vlně dříví dopravila do nižších poloh. Dlouhé klády bylo možné navázat až v místech na spodním toku, kde bylo řečiště širší a vodnatější. Klády se svazovaly do vorů, a tak vzniklo pltění, čili voroplavba.

Vltava byla pro vory splavná nejvýše od Chlumu u Volar. Dříví se plavilo volně po Vltavě v úseku od Vyššího Brodu do Českého Krumlova. Když ve 14. století byla zajištěna splavnost pražského úseku Vltavy, dalo se po vodě s nákladem pokračovat až do Německa.

Do Prahy mířily vory také z Otavy, Lužnice a dalších českých řek.

První doložené zprávy o plavení dřeva na horní Otavě pocházejí ze 16. století. Tok Otavy, byl splavněn v celé délce 113 km roku 1892. Voroplavba zde začínala v místech u Čeňkovy Pily nad Rejštejnem. Další vaziště vzniklo u Radešova u Kašperských Hor a u Žichovic.

Zlatou érou plavení dřeva započala koncem 18. století a přetrvala celé století následující. To platí nejen pro tok Vltavy, ale i Otavy, a dalších českých řek vč. Sázavy a Labe. Za tím vším stála touha šlechticů, kteří vlastnili lesy a pozemky v okolí voroplavebných řek, co nejlépe zpeněžit množství dřeva ze svých lesů prodejem ve městech. Proto se ochotně zapojili do úpravy splavnosti řek, zřizovali vaziště vorů na březích řek a velmi dbali, aby se plavcům dostalo dobrého výcviku. Vznikly dřevařské společnosti, které skupovaly dřevo od šlechty nebo církve.

Pro usnadnění plavení i dlouhých kmenů dřeva bylo nutné vyčistit koryta řek, např. na Vltavě u Čertovy stěny nebo v místě bývalých Svatojánských proudů. Stavěly se jezy pro zvednutí hladiny, zřizovaly se propustě (šlajsny) pro usnadnění proplutí vorů či lodí. Jinde se vztyčovala dřevěné brlení, tzv. rechle, jejichž úkolem bylo plavené dříví zachycovat. S větší poptávkou po dřevě se úpravy týkaly stále delšího úseku horního toku Vltavy proti proudu, takže dříví mohlo být plaveno i z revíru okolo Vimperka.

V r. 1802 byla plávka krátkého dříví rozšířena dokonce až k Českým Budějovicím a zhruba o 50 let později byla plávka rozšířena až do Prahy. Značná část dřeva byla určena na export - po vodě ji dopravovali až do pil v okolí Drážďan.

Plavební kanály

K tomu dopomohla 2 důmyslná vodní díla na Šumavě - plavební kanály. Schwarzenberský plavební kanál, původně nazývaný Krumlovsko-Vídeňský kanál, protože dopravoval dříví z Krumlovského panství Rožmberků do Vídně byl postaven v letech 1789 - 1824 jej inženýrem Josefem Rosenauerem. Toto vodní dílo měřilo 44 km a propojilo Studenou Vltavu a rakouskou řeku Mühl, přítok Dunaje.

Vchynicko-Tetovský plavební kanál, vystavěný v letech 1789 - 1791, navazoval na Rokytský a Modravský potok a ústil pak do říčky Křemelné. Zpřístupnil pro těžbu dřeva ty částí lesa ve spodním toku Vydry a okolo Srní. Konstrukce kanálu navíc umožňovala plavení i za nízkého stavu vody.

Kanálem a horskými toky se dřevo splavovalo pouze po jednotlivých kusech. Plavení dřeva bylo nutné neustále bedlivě sledovat, aby se tok nezatarasil, proto podél kanálu stáli lidé s dlouhými bidly, pomocí kterých klády usměrňovali. Hned u ústí Vchynicko-Tetovského kanálu z řeky Vydry si lze prohlédnout repliku historických rechlí, které usměrňovaly klády z kamenitého koryta Vydry do kanálu. Obě vodní díla jsou dodnes zachovalé technické památky.

Teprve v nižších částech toku se zřizovala překladiště, kde se dřevo zachycovalo a skládalo. Zároveň se zde vázaly vory. Na Otavě existovala vaziště vorů např. u Čeňkovy Pily, u Rejštejna, na Pátečku pod Dlouhou Vsí nebo v Žichovicích. Na některých vazištích stávaly celnice, kde se z plaveného dříví platilo mýtné v podobě vytínání části kmenů – dodnes jsou tato místa patrná z místního názvosloví, např. Přední Výtoň. Podél toků byly zakládány plavecké osady (např. na Otavě např. Rejštejn, Nuzerov, Dlouhá Ves, kde dodnes uvidíte typické dvojdomky dřevařských dělníků) nebo plavecké hospody.

Tak, jak postupně získávala na významu železniční a automobilová doprava, poklesla poptávka po plaveném dříví ve stavebnictví a lodním průmyslu, a voroplavba postupně upadala. Vorům definitivně odzvonilo po vybudování přehrad vltavské kaskády. Poslední vory propluly Prahou v roce 1947. 

Vorařství dnes

Kde se dnes o tomto zaniklém řemesle dozvědět více? V tradiční vorařské obci na Vltavě v Purkarci navštivte Síň tradic jihočeské voroplavby. Ve Střelských Hošticích se nachází Muzeum řeky Otavy a voroplavby s galerií.

 Keywords: voraři, Otava, Vltava, voroplavba, Žichovice, Čeňkova Pila, Purkarec, Vyšší Brod, Český Krumlov, Radešov, Rejštejn, Vchynicko-Tetovský plavební kanál, Schwarzenberský plavební kanál