Byly doby, kdy poctivý kovář pobýval v každé vesničce, nemluvě o městech. Nikterak jinak tomu bylo i na Šumavě. Každý šumavský kovář do svého řemesla promítal nejen díl pořádné práce, ale trochu i svou duši. Každý jeho výrobek se totiž stával, a často až dodnes je, uměleckým dílem. Práce kovářů byla dříve považována za nečistou, protože se pracovalo s tajemným ohněm.
Lesy vždy pokrývaly velkou část Šumavy. Podílely se tak na každodenním životě místních obyvatel, je zde velká myslivecká a lesnická tradice. Lesnictví také prodělalo svůj vývoj. Nejprve byly lesy káceny pro získání zemědělské půdy. Původně lesy patřily králi, církvi a šlechtě.
Šumavské lesy byly odjakživa zdrojem ceněné suroviny – borovicového, smrkového, dubového i bukového dřeva. Obyvatelé Šumavy se naučili využívat všechny zdroje dřeva, které jim hory dávaly k dispozici. Není divu, že se právě na Šumavě dařilo výrobě šindelů. Toto truhlářské a tesařské řemeslo dostalo název šindelářství.
Hamernictví... prastaré řemeslo spojující sílu vody i ohně. Jen na Kvildě jich bylo několik a byly nezbytnou součástí života na Šumavě. Vyráběly ze železa výrobky pro místní továrničky, papírny, pily, pro stavebnictví a do hospodářství.
Rašeliniště, která se na Šumavě nazývají slatě, představují velmi cenný přírodní prvek. Šumavský region měl téměř ideální podmínky pro jejich vznik. Svým výskytem ovlivňují charakter krajiny i přítomnost některých živočišných a rostlinných druhů. Bohužel necitlivým zásahem člověka v letech minulých, byla rašeliniště negativně ovlivněna.
Základ tohoto řemesla položily opět bohaté místní zdroje surovin – temné lesy, naleziště křemičitého písku, mj. odpadu z plavení zlata, a vápence.
Asi každý z nás někdy držel v ruce sirky neboli zápalky. Tento v Česku rozšířený způsob rozdělávání ohně má ale svůj původ. Věděli jste, že kolébkou sirek je Šumava, respektive město Sušice?
Voroplavba je náročné povolání, které se v rodině často dědilo z generace na generaci. Je namístě vysvětlit, že vorařství je novodobým termínem, který vznikl až v 50. letech 20. století při potřebě dokumentace tohoto mizejícího dopravního odvětví.
Tradiční výroba dřeváků patří k Šumavě od nepaměti. Staří Šumavané si tyto celodřevěné boty oblíbily a učinili je součástí svého vzhledu až do 20. století.
Vodní i větrné mlýny se na českém území objevovaly odnepaměti. Jednou z oblastí, kde byla nejvíce využívána hlavně síla vody, je Šumava. Pro nespočet malých i velkých vodních toků tu v historii vznikaly desítky míst, kde pracovalo mlýnské kolo.
