fbpx
tel. 777 55 66 82  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Památky

které stojí za shlédnutí

Na konci první světové války v roce 1918 vzniká na území bývalé rakouskouherské monarchie několik nových států, které musí nově řešit svou ochranu s ohledem na nepříznivou strategickou polohu i s ohledem na vývoj aktuální politické situace v Evropě. Řadu států, se kterými tehdejší Československo sousedilo, nebylo možné označit za přátelské a tak bylo nutné řešit ochranu hranic s těmito potenciálními nepřáteli.

Jednoznačně musela být zabezpečena hranice s Německem, Rakouskem i Maďarskem. Hranice s Polskem později od 30. let minulého století také. Jediným místem, které nebylo nutné chránit, byla hranice dlouhá 200 kilometrů s Rumunskem. Z celkových 4120 kilometrů hranic tak nebylo zapotřebí chránit jen necelých 5 procent.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 začíná armáda řešit otázku strategie a způsobu obrany při případném útoku. O rok později v roce 1934 nachází Československo vzor ve francouzském stylu – vybudováním stálého opevnění. Díky bohatému průmyslu se zde nachází mnoho stavebních firem, které se tohoto úkolu zhostí.

V roce 1935 Československo začíná s výstavbou izolovaných pěchotních srubů. V roce 1936 pak vznikají dva druhy budovaných objektů, které se od sebe liší nejen konstrukcí, ale i výzbrojí a to v závislosti na úkolu, který mají plnit. Prvním druhem jsou objekty lehkého opevnění (LO), což jsou malé železobetonové pevnosti vyzbrojené kulomety. Druhým druhem jsou objekty těžkého opevnění (TO), což jsou dělostřelecké tvrze s minomety, těžkými kulomety a děly.

Se Šumavou se vlivem přírodních podmínek nepočítalo jako s možnou cestou pro provedení nepřátelského útoku. Byla zde malá síť komunikací a velmi málo hraničních přechodů a tak byla Šumava zařazena až na předposledním místě v rámci plánu budování obrany. Objekty těžkého opevnění měly být vybudovány formou uzávěru důležitých komunikací, které by je přehradily a to mezi Železnou Rudou až ke Klínovci v Krušných horách. Asi 58 srubů bylo postaveno mezi Tachovem a Železnou Rudou (během léta a podzimu roku 1936), následně asi 100 srubů mezi Tachovem a Klínovcem. V roce 1937 se ale objevuje nový typ lehkého opevnění (vz.37, tzv. řopík 1), který je výrazně levnější a s jeho rozmístěním se počítá více ve vnitrozemí. Jedná se o zmenšenou podobu původních objektů těžkého opevnění se dvěma bočními střílnami. Pevnost byla k nepříteli postavena bez čelních střílen. Čelní strana, která měla tloušťku od 65 do 120 centimetrů, byla prodloužena do ochranných křídel tak, aby zakryla boční střílny a nutila protivníka vstoupit do palebné čáry. Strop pevnosti byl 45 až 100 centimetrů tlustý, zadní týlová stěna pak 40 až 80 centimetrů. Pevnost byla vybavena ručním ventilátorem, periskopem k pozorování okolí a šikmým granátovým skluzem pro spouštění ručních granátů vedle vchodu. Posádku pevnosti vz.37 typu A a B tvořilo sedm mužů se dvěma kulomety. Vybetonované polní postavení se střechou z vlnitého plechu bylo málo odolným typem C, který byl určen pouze pro kulometčíka a jeho pomocníka. Objekty typu D a E byly pak jednostřílnové se čtyřmi obránci. Cílem všech těchto objektů bylo hlavně zdržet protivníka a umožnit aktivaci bojových jednotek ve vnitrozemí. Byly umístěny jako uzlové body odporu v linii Libínské Sedlo – Kubova Huť – Annín – Velhartice – Vrhaveč – Malechov.

V roce 1938 dochází k zásadní změně při opevňování Šumavy tak, aby objekty byly schopné dlouhodobé obrany. Nová navržená linie obrany měla probíhat ve vzdálenosti 10 až 30 kilometrů od hranic. Celkem byla navržena výstavba 785 řopíků 1 mezi Klatovy a Českým Krumlovem (nakonec se jich podařilo postavit jen 420). Při vlastní stavbě bylo civilním firmám přísně zakázáno pořizovat jakékoli fotografie z těchto staveb. Proto jediné zachovalé fotografie pocházejí až od německých fotografů z doby po zabrání Sudet.

V součinnosti se stavbou opevnění se začaly vyrábět a umísťovat i permanentní překážky a to ve dvou úsecích. První, nejvíce ohrožený úsek v okolí Klatov mělo tvořit 10 620 metrů protitankových a 13 160 metrů protipěchotních překážek. Z celkového počtu 4 601 betonových hranolů s armováním pro upevnění ostnatého drátu jich bylo umístěno jen necelých 10 procent. Stejně tak se podařila rozmístit jen větší polovina z 296 těžkých rozsocháčů. Druhý velhartický úsek měl 10 500 metrů protitankových překážek a 10 400 metrů protipěchotních. Nakonec se podařilo umístit jen 63 metrů protitankových a 200 metrů protipěchotních překážek.

Po vyhlášení mobilizace armáda rychle buduje improvizované kryty, zákopy a kulometná či pozorovací stanoviště, a to v místech, kde chyběla dostavba řopíků. Síť silnic a cest je blokována balvany a kládami, přenosnými rozsocháči, ocelovými závorami nebo zabetonovanými kolejnicemi. Konkrétně na Šumavě jsou takto zajištěny hraniční přechody Všeruby, Strážný, Folmava, Zvonková, Kyselov, Svatá Kateřina, Bučina, Železná Ruda, Nové Údolí a Strážný.

Mnichovská kapitulace odebírající Sudety Československo zbavila přirozených horských hranic a vybudovaná síť obranných pevností se tak ocitá na nepřátelském území. Z celkového počtu 420 jich připadlo k Německu 257. Němci okamžitě začali s testováním těchto vybudovaných pevností.

V roce 1939, to je již za Protektorátu, dochází k hromadné likvidaci zbylého opevnění a to z obavy, aby nebylo využito v případném povstání proti Říši. Jen řopíky postavené u silnic byly zabetonovány či zasypány. Jediným zachovalým řopíkem na Klatovsku je ten u bývalého hostince v Loučové na Sušicku.

Opevňování na Šumavě pokračuje i v po roce 1945. Okamžitě po skončení války jsou vybudovány dřevozemní kulometné objekty doplněné o minová pole, například v okolí Železné Rudy. Zachovalé řopíkové objekty armáda vyklízí, bílí a na exponovaných místech posiluje tzv. protiatomovou úpravou vystavěním prefabrikované vstupní šachty schopné odolat tlakové vlně. Betonové vnější stěny jsou maskovány nátěrem.

padesátých a sedmdesátých letech minulého století vzniklo v rámci příprav komunistického Československa, jakožto člena Varšavského paktu na válku se západem na Šumavě mnoho nových bojeschopných objektů postavených samostatně bez návaznosti na bojovou linii. O těch se můžete dozvědět v dalším článku Poválečné vojenské objekty na Šumavě.

Do roku 1990 byly pevnosti na Šumavě udržované armádou. Jejich profesionální využití však po tomto roce definitivně skončilo. Některé dnes slouží jako atrakce či jako turistický cíl, ale ani v jednom z těch zachovalých objektů dodnes ubytování Šumava neposkytuje.

 

Mapy šumavy