Asi čvrtina Šumavy náleží k místům s výskytem primárních zdrojů horského zlata nebo se tam vyskytují vodou transportované zlatinky tzv. říční zlato. Zlato na Šumavě ve zlatonosné Otavě rýžovali již Keltové před dvěma tisíci lety. Odtud také pochází název řeky Otavy, který je odvozen od slova Atava, což v řeči Keltů znamená bohatá voda/řeka.
Rýžování je pravěký způsob získávání zlata. Postup, který se od pravěku v podstatě nezměnil. Dávní zlatokopové se pokoušeli získávat zlato ze zlatonosného štěrkopísku v nivách zlatonosných potoků a řek. Hlušina vzniklá přerýžováním písku se ukládala v blízkosti ( na březích ) místa rýžování a tím se vytvořily hromady přerýžované hmoty, zvané hrůbata neboli sejpy, která v určitých místech tvoří sejpová pole. Rýžování zlata využívá jednoduchých fyzikálních zákonitostí gravitace. Zlato je těžký prvek, který při sedimentaci zvířeného písku ve vodě klesá ke dnu nejrychleji. Zlato se vyskytuje v horninách hlavně jako ryzí kov, kam se dostalo při vzniku těchto hornin. Často lze zlato vidět podél žilek křemene. Když se hornina začne vlivem erozních pochodů rozpadat, uvolní se zlato ze sevření horninové hmoty a pokud se zvětralina dostane do proudící vody, je dále drcena kameny a štěrkem, takže se dále uvolňují kousíčky zlata. Ty jsou pak unášeny proudem a hromadí se v příhodných místech říčního toku. Nejmenšími částečkami zlata jsou zlatinky. Na 1 gram zlata je zapotřebí cca 15 000 zlatinek. Větší části zlata se nazývají plíšky a největší valouny, tzv. nuggety.
Postup rýžování je následovný. Rýžovník z potoka nebo i z jeho břehů vybere hmotu, z ní odstraní velké kameny, zbytek procedí přes síto a drobnější štěrk s pískem proplaví na splávku se záchytnými rýhami. V minulosti se do těchto rýh vkládalo ovčí rouno nebo konopná vlákna, aby bylo zlato lépe zachyceno, dnes se používá např. gumová rohožka.
Takto zachycený těžký materiál tzv. šlich je plný různých minerálů např. granátů, zirkonů, spinelů a magnetitů, vzácněji kyanitů a zřídka kdy modrých korundů - safírů. Poté se šlich - výplavek vloží do pánve a pomocí rotace pánví s trochou vody se postupně přes okraj vyplavují lehčí minerály. Pokud má rýžovník štěstí a je šikovný, mohou mu zůstat ve špičce pánve zlatinky.
Na Kvildě je rýžování zlata doloženo na dvou místech v oblasti Kvildského potoka. Sejpová pole jsou v současnosti archeologickou památkou. Těžit zlato se zde začalo za vlády Jana Lucemburského v polovině 14. století. Podnět k němu dal rytířský Řád Johanitů, ale již na konci 14. století se těžba zlata na Kvildě Řádu jevila jako nerentabilní. Množství zlata v náplavě bylo malé, oblast odlehlá a těžko dostupná. K tomu se přidalo drsné horské klima umožńující těžbu jen v létě, špatná dostupnost lékařské péče, omezené možnosti dopravy, zásobování, nářadí a tak není divu, že zde bylo rýžování pozastaveno. Zajímavé je, že v okolí Kvildy se zlato těžilo i z primárních ložisek dolováním. Ve středověku se k separaci zlata od zbytku používala rtuť, která se zlatem tvoří amalgám. Amalgám se zahřál, rtuť se odpařila a zústalo zlato. Nic moc zdravého a tak je dobře, že i tato těžba zlata zde s husitskými válkami zanikla.
Návštěvníci Kvildy si mohou v letních měsících rýžování zlata vyzkoušet na akcích, které se pořádají v blízkém okolí, například v Kašperských horách nebo v Rechlích u Modravy.