V 10. století začaly být šumavské stezky čím dál více využívány k mezinárodnímu obchodu. Spolu s rozvojem začala být nutnost podél stezek vytvořit zázemí. Vznikají tak sídla, která je poskytují. V tomto období je také intenzivní rýžování, těžba zlata a rud.
V krajině, podél potoků můžeme i dnes vidět pozůstatky (sejpy po rýžování zlata, štoly, šachty….).
S tím, jak se začalo rozvíjet sklářství a železářství, dochází k intenzivnějšímu osidlování krajiny (17.–19. století). K tomu, aby byla uspokojena energetická náročnost, bylo třeba palivového dřeva. Ideálně, aby těžba probíhala v co nejbližším okolí. Začalo se s kácením hustých šumavských původních porostů, kterých bylo na Šumavě ohromné množství. V okolí skláren byly vybudovány domy dělníků. To vše dalo vznik prvním vesnicím i se zemědělskými pozemky. V této době začala krajina procházet většími změnami. Kácení lesů dále pokračovalo a vznikalo místo pro zemědělskou půdu. Kácelo se i z důvodu vzniku sklářských a později dřevorubeckých vesnic. Což dnes připomíná sekundární bezlesí. Spousta vesnic zanikla.
Koncem 18. století a hlavně v 19. století byl v rakouské monarchii velký zájem o dřevo, což vyvolalo intenzivnější kácení. Těžba dřeva se tak stala hlavním zdrojem obživy. Následně na to byly vystavěny nádrže jako zásobárna vody pro plavení dřeva. Začalo se s úpravami vodních toků, následně vznikaly plavební kanály. Tyto stavby sloužily k usnadnění přepravy dřeva z vyšších poloh. Dřevařskou činností byl vykácen poslední původní větší celek pralesových porostů.
Koncem 19. století dochází k pomalému vyčerpání zásob dřeva. Těžena byla i rašeliniště. Lidé se začali věnovat zemědělství, zejména chovu dobytka. I přes nepříznivé podmínky byly poměrně hustě osídleny i vyšší polohy na Šumavě. Velkou část současného národního parku tvořila zemědělská a lesní krajina, ve které lidé hospodařili.
V historii došlo i k dramatické události a to poválečnému odsunu obyvatel. Přirozený vývoj byl zastaven. Následek odsunu byl zánik větších či menších osad a samot. Krajina byla vylidněna a přestala na ni působit lidská činnost. Opuštěné území bylo buď zalesněno, nebo ponecháno vlastnímu osudu. Docházelo k nešetrným lidským zásahům, následky jsou patrné dodnes.
Po roce 1989 bylo zrušeno hraniční pásmo a vojenský výcvikový prostor. Změnilo se obhospodařování krajiny, začali jsme být k přírodě šetrnější. Byl vyhlášen Národní park Šumava. Turistika byla na vzestupu, což s sebou přineslo poptávku po nových výstavbách. Obnovují se přirozené funkce vodních toků, revitalizují se zdevastované lokality. Národní park se snaží zachovat bezlesí (zemědělská krajina), které obklopuje sídlo a to z důvodu zachování historického krajinného rázu.