fbpx
777 55 66 82  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Historická místa

kudy šly dějiny

Po skončení první světové války v roce 1918 muselo nově řešit svoji obranu. Do té doby bylo uvnitř rakousko-uherské monarchie a tak ochrana hranic nepatřila k běžným zkušenostem nově vzniklého československého vojska.

Mnoho sousedních států, hlavně Maďarsko, Německo, Rakousko a později i Polsko, bylo navíc oprávněně považováno za zdroj potenciálního nebezpečí. Drtivá většina hranic, s výjimkou rumunských, musela být okamžitě zabezpečena. Československo navíc mělo sloužit jako jakási spojka pro západní mocnosti, která by umožnila Západu pohyb vojsk přes jižní Německo a Československo směrem k východoevropským státům, jako je Rusko, Rumunsko a Polsko. Podmínkou takové pomoci ale byla schopnost ubránit státní hranice proti případnému nepříteli a to do doby příjezdu spřátelených vojsk.

Německu zůstalo po první světové válce asi 100 tisíc mužů v armádě. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byla 16. 3. 1935 v Německu vyhlášena všeobecná branná povinnost. Politickým protitahem bylo uzavření smlouvy mezi Ruskem a Francií, ke které se později připojilo i Československo. V roce 1934 bylo rozhodnuto o vybudování obranné strategie v případě útoku a jako vzor pro stavbu stálého opevněná byla zvolena Francie. Důvodem, proč se armáda nerozhodla pro vybudování rychlého a hlavně pohyblivého motorizovaného a tankového opevnění, byl hlavně ten fakt, že v roce 1934 ještě nic nenasvědčovalo tomu, že právě tento způsob obrany bude v dalších letech tím rychle se rozvíjejícím. Navíc Československo nedisponovalo ropnými zásobami a tak by pro případný provoz motorizovaných a tankových sil bylo nuceno být závislé na dovozu ropy z jiných států. Oproti tomu výstavba pevného opevnění umožňovala i na Šumavě využití surovin dostupných v českých zemích.

Šumava byla jako horská oblast považována za nejméně pravděpodobnou cestu k případnému vpádu nepřátelským vojsk. Z toho důvodu nebylo plánováno husté a nepropustné opevnění této lokality. Šumava byla zařazena do oblasti, kde pevné opevnění stavěl I. armádní sbor, který vystavěl více jak 75 procent všech pevných opevnění v Československu. Výstavba probíhala pod dohledem armády, která vždy před stavbou určitého úseku oslovila místní stavební firmy, sdělila jim svou poptávku a následně si vybrala zpravidla tu s nejnižší nabídkou. Pozitivním účinkem takto budovaného opevnění byl přísun finančních prostředků do šumavských měst a obcí.

Parcely pro výstavbu šumavského opevnění byly státem získávány zpravidla dvojím způsobem. Buď došlo k dohodě mezi majitelem půdy a státem a zaplacení stanovené částky, nebo stát přistoupil k nedobrovolnému vyvlastnění, které zákon umožňoval v případě nutné obrany státních hranic. Mezi Železnou Rudou a Tachovem tak bylo v roce 1936 na mnoha místech postaveno nejprve asi padesát osm dřevěných srubů.

Od roku 1937 se začíná s výstavbou nového typu lehkého opevnění, vzor 37, které dostalo název „řopík 1“. Šlo o malou pevnost bez čelních střílen, jejíž čelní strana byla silná až 120 centimetrů. Do boku byla vystavěna tzv. boční křídla chránící boční střílny. V tomto typu opevnění tvořilo posádku sedm mužů a dále dva kulomety. Hlavním úkolem takového druhu lehkého opevnění bylo zpomalit postup nepřítele a vytvořit časový prostor pro mobilizaci československé armády. Podle úkolu se objekty lehkého opevnění typu 37 dělí na:

  1. Kulometné objekty – byly označeny jako typy A, B, C, D a E

  2. Objekty pro organické protitankové kanony – ty byly označeny jako typy F, G, H, K

  3. Objekty pro řízení boje – jednalo se o pracovní úkryty a pozorovatelny.

Okolo celé československé hranice bylo postaveno 9089 objektů lehkého opevnění. Z toho se dodnes dochovalo 4683. Přímo na Šumavě se plánovalo s výstavbou 785 řopíků, ale postavilo se jich nakonec jen 420. byly umístěny mezi Českým Krumlovem a Klatovy a také v obranné linii Libínské Sedlo – Kubova Huť – Annín – Velhartice – Vrhaveč – Malechov, kde měli význam jako uzlové body odporu.

Na místech, kde nebyl složitý a členitý terén, se budovaly lehké pěchotní překážky, které měly za cíl zastavit nebo zpomalit průchod pěchoty nepřítele v prostoru mezi jednotlivými bunkry. Tvořila je trojřadá překážka z ostnatého drátu, která byla ukotvena v betonovém sloupku. Těžké protitankové překážky měly za cíl zpomalit průjezd nepřátelských vozidel a tanků v prostorech, kde se na ně mohla zaměřit protitanková děla. Jednalo se hlavně o železobetonové ježky, příkopy, stupně a rozsocháče, které byly nejúčinnějším, ale i nejdražším způsobem protitankových překážek. Na Šumavě byly tyto překážky položeny ve dvou úsecích:

  1. Klatovský úsek – byl nejvíce ohrožený. Bylo zde 10620 metrů protitankových překážek a 13160 metrů protipěchotních překážek.

  2. Velhartický úsek – měl 10500 metrů protitankových překážek a 10400 metrů protipěchotních překážek.

Zásadní problém nastal, když Mnichovská dohoda odevzdává Sudety do rukou Němců a tím i 257 bunkrů. Německo okamžitě začíná s testováním těchto pevností. O pár měsíců později začíná válka a německá armáda likviduje všechny zbylé řopíky.

 

Historická Šumavská architektura