Mnozí z nás si jistě ze školních lavic pamatují Churchillův projev v americkém Fultonu. Tehdy slavný politik označil situaci v Evropě za spuštění železné opony. Ačkoliv byl daný termín použit již v Talmudu a o něco později byl využíván nacisty, je Churchill pokládán za jeho autora.
Železná opona se v Evropě nelítostně spustila během tzv. studené války (tedy války beze zbraní) mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem. V důsledku této války se po roce 1945 východní blok uzavírá před okolním světem a je spuštěna železná opona bránící obyvatelům východního bloku svobodně vycestovat za jeho hranice.
Historická zemská hranice
Území Šumavy se těšilo zvláštnímu významu již odpradávna. Historická zemská hranice odnepaměti procházela pásem Šumavy a Českého lesa. Toho často využívali obchodníci ze sousedních států a přes uvedená území tak vedly četné obchodní stezky. Strážní úlohu nad zemskou hranicí tou dobou plnily pomezní hrady Přimda a Kašperk. Samy hranice pak bývaly tesány do skály a od 18. století začínaly být vyznačovány hraničními kameny.
Mezi světovými válkami
Dne 28. října roku 1918 dochází k vyhlášení Československé republiky a zároveň také k potvrzení jejích hranic. V souvislosti s pozdějším vznikem železné opony nás zajímá především tzv. česko-bavorská hranice. Ta se v uvedeném období ještě vyznačovala relativním klidem. Zlom nastal až po roce 1938, kdy dochází k záboru československého pohraničí a později k nacistické okupaci. Uvedený rok lze považovat za počátek tragické historie šumavské hranice.
Komunistický převrat
Po skončení druhé světové války převzala dohled nad státní hranicí opět finanční stráž. Nicméně v červnu roku 1946 se situace začíná již pozvolna měnit a státní hranici dostává na starost pohraniční útvar Státní národní bezpečnosti. V únoru roku 1948 pak dochází k tzv. komunistickému převratu, k moci se dostává komunistická strana, čímž nepochybně sílí celý východní blok. V souvislosti s již zmiňovanou studenou válkou pak dochází ke spuštění železné opony. Nejstřeženější hranicí na našem území se tak stává česko-bavorské pomezí nabízející možnost přechodu do Spolkové republiky Německo.
Vznik hraničního pásma
Bezprostředně po únorovém převratu začalo vznikat hraniční pásmo. Na přejezdech se objevovaly první zábrany a vedlejší přejezdy začínaly blokovat zátarasy. V listopadu roku 1951 pak došlo k vysídlení celého pohraničního pásma, a to včetně hřbitovů i sakrálních objektů. Celá oblast byla srovnána se zemí. Kolem hranice se začaly objevovat první výstražné tabule, krajinu hyzdily ploty z ostatních drátů, dřevné hlídkové věže a pozorovatelny. Česko-bavorská hranice tak svým vzhledem nemálo připomínala zabezpečení koncentračních táborů.
Přechod státní hranice byl takřka nemožný. Kromě ostnatých drátů pod smrtícím proudem čekalo u hranice také pásmo se zoranou půdou mající za úkol odhalit stopy běžence. Celý objekt se navíc nacházel pod dohledem již zmiňované pohraniční stráže, která měla k dispozici speciálně cvičené psy a zákonem stanovené právo běžence bez milosti na místě zastřelit.
Smutné osudy
Ačkoliv byla hranice přísně střežená, běžence toužící po svobodě neodradila. Za asistence tzv. převaděčů se i nadále mnozí občané totalitní republiky snažili hranici zdolat. Převaděčem se často stávali místní obyvatelé znalí terénu. Nejznámějším z nich byl pravděpodobně Franc Novotný označovaný jako Král Šumavy (roku 1959 o něm natočil Karel Kachyňa stejnojmenný film, jedná se ale spíše o ideologickou legendu na hony vzdálenou skutečnosti). Své zákazníky vodil tzv. kanálem číslo 54, který vedl mimo jiné také přes Kvildu. Uvedená cesta se mu ale roku 1950 stala osudnou. Při přestřelce zde byl raněn a z posledních sil se doplazil za československou hranici. Tím jeho převaděčská pouť skončila. Během čtyř let se mu ale za československou hranici podařilo dostat úctyhodných 15 000 běženců.
Méně šťastný konec měl příběh Jiřího Jaroucha odsouzeného na osmnáct let nucených prací. Po úspěšném útěku z pracovního tábora se chystal zemi sužovanou komunistickým režimem opustit, ale nakonec byl dopaden a zastřelen. Podobných příběhů by mohla česko-bavorská hranice vyprávět mnoho. Ti, kteří měli štěstí, byli zadrženi a na pět i více let umístěni do vězení, do táborů nucených prací nebo si svůj trest odpykávali těžbou uranu. Při pokusu o přechod hranice pak bylo zastřeleno nejméně 195 osob a nejméně 95 jich našlo smrt v elektrických drátech. Neměli bychom ale zapomenout ani na to, že na hranicích umírali i příslušníci pohraniční stráže. Většině z nich se stalo osudným fyzické i psychické vyčerpání a čas od času i neopatrné zacházení se střelnou zbraní. Dodnes pak můžeme v pohraničních hvozdech nalézt pomníčky padlým.
Železná opona dnes
Postupem času a ruku v ruce s rozvojem vědy a techniky se přechod hranic stával složitějším. Od 70. let se na česko-bavorském pomezí tyčila signální stěna a v 80. letech zde začala být využívána dokonce laserová signalizace. V listopadu roku 1989 ale konečně došlo k zásadnímu zlomu, který znamenal nejen pád vlády komunistů, ale také obnovení svobodného pohybu obyvatelstva východního bloku. V souvislosti s pádem Berlínské zdi tak byla zlikvidována i železná opona. Hraniční uzávěry byly odstraněny, zmizely ostnaté dráty i hlídkové věže.
Dnes už železnou oponu kromě dobových pramenů a literatury připomíná snad už jen signální stěna postavená roku 2008 v zaniklé pohraniční obci Bučina. Jedná se o rekonstrukci železné opony, nechybí zátarasy ani ostnaté dráty. Dobovou atmosféru pak můžete nasát také v Muzeu železné opony v Rozvadovicích. V případě, že vás dané téma zaujalo, ale na Šumavu se prozatím nechystáte, můžete rovněž navštívit Muzeum železné opony ve Valticích.
