O Šumavě

Když se řekne Šumava, většině z nás se vybaví hluboké lesy, horské louky a ticho přírody. Tento kraj ale ukrývá i umělecký poklad, který proslavil Čechy po celém světě – secesní sklo Loetz.

Byly doby, kdy poctivý kovář pobýval v každé vesničce, nemluvě o městech. Nikterak jinak tomu bylo i na Šumavě. Každý šumavský kovář do svého řemesla promítal nejen díl pořádné práce, ale trochu i svou duši. Každý jeho výrobek se totiž stával, a často až dodnes je, uměleckým dílem. Práce kovářů byla dříve považována za nečistou, protože se pracovalo s tajemným ohněm.

Šumavské lesy byly odjakživa zdrojem ceněné suroviny – borovicového, smrkového, dubového i bukového dřeva. Obyvatelé Šumavy se naučili využívat všechny zdroje dřeva, které jim hory dávaly k dispozici. Není divu, že se právě na Šumavě dařilo výrobě šindelů. Toto truhlářské a tesařské řemeslo dostalo název šindelářství.

Rašeliniště, která se na Šumavě nazývají slatě, představují velmi cenný přírodní prvek. Šumavský region měl téměř ideální podmínky pro jejich vznik. Svým výskytem ovlivňují charakter krajiny i přítomnost některých živočišných a rostlinných druhů. Bohužel necitlivým zásahem člověka v letech minulých, byla rašeliniště negativně ovlivněna.

Asi každý z nás někdy držel v ruce sirky neboli zápalky. Tento v Česku rozšířený způsob rozdělávání ohně má ale svůj původ. Věděli jste, že kolébkou sirek je Šumava, respektive město Sušice?

Tradiční výroba dřeváků patří k Šumavě od nepaměti. Staří Šumavané si tyto celodřevěné boty oblíbily a učinili je součástí svého vzhledu až do 20. století.

Lesy vždy pokrývaly velkou část Šumavy. Podílely se tak na každodenním životě místních obyvatel, je zde velká myslivecká a lesnická tradice. Lesnictví také prodělalo svůj vývoj. Nejprve byly lesy káceny pro získání zemědělské půdy. Původně lesy patřily králi, církvi a šlechtě.

Hamernictví... prastaré řemeslo spojující sílu vody i ohně. Jen na Kvildě jich bylo několik a byly nezbytnou součástí života na Šumavě. Vyráběly ze železa výrobky pro místní továrničky, papírny, pily, pro stavebnictví a do hospodářství.

Základ tohoto řemesla položily opět bohaté místní zdroje surovin – temné lesy, naleziště křemičitého písku, mj. odpadu z plavení zlata, a vápence.

Voroplavba je náročné povolání, které se v rodině často dědilo z generace na generaci. Je namístě vysvětlit, že vorařství je novodobým termínem, který vznikl až v 50. letech 20. století při potřebě dokumentace tohoto mizejícího dopravního odvětví.

Vodní i větrné mlýny se na českém území objevovaly odnepaměti. Jednou z oblastí, kde byla nejvíce využívána hlavně síla vody, je Šumava. Pro nespočet malých i velkých vodních toků tu v historii vznikaly desítky míst, kde pracovalo mlýnské kolo.