Šumava – to nejsou jen hory, lyže a sportování. Šumava vám nabízí poznat minulost našich společných předků. Pochopit, jak žili a možná i více ocenit, co všechno za sebou zanechali. A také se dotknout toho, čeho se oni každý den dotýkali. Zveme vás k jedinečné výpravě za šumavskými řemesly, které i dnes, ve dvacátém prvním století, můžete vyzkoušet.
Provaznictví
Úplně nejstarší materiál používaný na Šumavě v provaznictví byly tenké kořeny stromů, popínavé rostliny, šlachy, střeva zvířat a kožené řemínky. Ruční předení se v šumavských krajinách rozšířilo až v druhé polovině devatenáctého století. Na vochlici se materiál určený k předení nejprve vyčesal. Na háček provaznického stroje byla pak zavěšena tzv. panenka, která byla buď konopná, nebo lněná. Ze zástěry se postupně uvolňovala vlákna, která klouzala ve vlhčené kůži tak, aby byl pramen hebký a hladký. Jakmile byly prameny (neboli jícny) hotové, smotával se z nich na léře provaz. To se dělalo po směru hodinových ručiček doprava. Nato se vlákna splétala navzájem, tentokrát proti směru hodinových ručiček, tedy doleva. Na Šumavě se provaznickému řemeslu věnovali i mnozí sedláci, kteří si potřebné provazy stáčeli sami. Většina vsí na Šumavě měla takzvanou pazdernu, což bylo stavení, kde se sušily a barvily rostliny určené k výrobě lan a provazů. Pazderny stávaly obvykle na kraji vsi, protože vysušený len byl náchylný k požáru, který by mohl vypálit celou vesnici. Na Šumavě si toto tradiční řemeslo můžete vyzkoušet na Vimpersku v Kubově Huti u paní Jaroslavy Kopiničákové nebo u paní Evy Bártové v Sušici.
Voskařství
Toto tradiční řemeslo s aromatizovanou typickou vůní medu po roce 1948 téměř vymizelo, ale poslední dobou se mu na Šumavě znovu daří. Odjakživa byla vosku připisována zvláštní hodnota a význam pro jeho čistý a neposkvrněný přírodní zdroj. Produkty z vosku byly často používány i jako obětní dary při různých náboženských slavnostech na Šumavě. S voskařstvím jsou spojena i další řemesla nebo spíše „podřemesla“, jako například voštinářství (potulný výkup včelího medu po šumavských horách) nebo výroba svíček (z parafínu, včelího medu nebo ze včelích mezistěn). Narazit na tradiční voskařské řemeslo můžete zejména na Sušicku a to přímo v Sušici (například u pana Daniela Marešky) nebo pak v Prachaticích, kde je včelařský a voskařský spolek starý už skoro sto let.
Doškařství
Na Šumavě najdete mnohá místa, která až dodnes připomínají toto tradiční řemeslo vyrábějící pokrývku pro střechy zvanou došky. Mezi nejvzácnější a nejzachovalejší takové památky patří vodní mlýn v Hoslovicích, který je českou kulturní památkou a o němž je první zmínka v roce 1654. V tomto mlýně můžete dodnes obdivovat zachovalé došky a zblízka prozkoumat jejich výrobu a využití. Další stavení se zachovalými doškovými střechami najdeme v Nezdicích nebo ve Volarech. Snopky z rákosu, dlouhé žitné slámy nebo z kukuřice se přivazovaly k latím nebo střešním tyčím takzvanými houžvemi, povřísly, drátem nebo vrbovým proutím. Pokud šlo o tzv. hladkou střechu, došky se vázaly za tzv. „břitvoví“ tak, aby byly klasy dolů. Mezi různé druhy došků patří například fusnáče, hlaváče, záklasníky, zástřešky, župi, hřebenáče nebo mazance. Pokud se došek dával na hřeben střechy, mazal se v půdě, aby měl větší odolnost. Výhodou takto vyráběných střech byla nízká hmotnost a dobrá tepelná izolace, což obyvatelé Šumavy oceňovali.
Sklářství
Že je Šumava sklářská velmoc, asi nikdo nepochybuje. Místní sklářství bylo ve své době dokonce mnohem rozvinutější než sklářství benátecké. Josef Meyer se zasloužil o vznik čirého bílého skla, které se vyrábělo ve Vimperku a v Lenoře. Až čtyřicet jedna skláren působilo na Šumavě ke konci osmnáctého století. Mnoho hutí vznikalo v Arnoštově, ve Františkově a v Idině údolí. K Šumavě patří i světoznámá sklárna Johanna Lötze v Klášterském Mlýně v Rejštejně založená v roce 1834. Pokud byste chtěli na vlastní oči – a snad i na vlastní ruce – obdivovat krásu šumavského sklářského řemesla, vydejte se do Sklářského muzea v Lenoře, kde můžete navštívit malou sklářskou huť nebo brusírnu skla. Dalším místem, kde se můžete se šumavským sklem osobně setkat, je Muzeum Šumavy v Kašperských Horách. Vyzkoušet si sklářské řemeslo včetně tradičního vyfukování skla můžete také v Anníně a to ve zdejší sklárně založené v roce 1796.
Pekařství
Pokud jste milovníci tradičního pečení nebo vám chutná chléb, určitě se zaměřte na návštěvu šumavské obce Lenora, která je proslulá obecním veřejným pečením chleba. Zděná obecní pec pocházející z první poloviny devatenáctého století nabízí v letním období každou poslední sobotu v měsíci veřejné pečení chleba, housek, koláčů a známých lenorských placek. Výjimečností celé akce je to, že se místní pečivo neprodává, ale rozdává.
Řezbářství (truhlářství)
Šumava byla odjakživa místem hlubokých lesů a tak nepřekvapuje, že se zde dařilo dřevařskému řemeslu a to jak tesařskému, řezbářskému, truhlářskému, dřevorubeckému, sekernickému, bednářskému a stolařskému. Volarské slavnosti dřeva, mající svojí tradici právě ve Volarech, vám nabídnou bližší seznámení se s mnoha řemesly typickými pro Šumavu a to hlavně ty, které se nějak váží ke dřevu. Nejatraktivnější je možnost zblízka pozorovat výrobu pravých šumavských dřeváků, nějaký si koupit a třeba si ho i vyrobit.
Za zmínku také stojí návštěva Muzea techniky a řemesel v Koloveči u Domažlic. Celá expozice je propojena s místní keramickou dílnou, která až dodnes produkuje tradiční kolovečskou keramiku. Po domluvě si můžete keramickou dílnu vyzkoušet i vy. V prostorách muzea se blíže seznámíte s těmito šumavskými řemesly: hrnčíř, tkadlec, zemědělec, pletař, provazník mandlířka, pradlena, krejčí kovář, švec, sedlář, kartáčník, malíř pokojů, holič, kadeřník, zubař, truhlář, kolář, kloboučník, čalouník, knihař, kožešník, knihař, tesař, vlásenkář, šindelář, korytník, kuchař, krajkářka, košíkář, slaměnkář, hřebenář, řezbář, kominík, zlatník, zedník, kamnář, palič, soustružník, dřevorubec, zámečník, cihlář, ptáčník, dráteník, bednář, fotograf, hodinář, brusič, hasič, studnař, prodavač, řezník, pekař, cukrář, ledař, včelař a kameník.
